Proč ztrácíme svobodu a demokracii ?

Společně pozorujeme, jak rychle (nejen v České republice, ale i v dalších státech světa) je narušována standardní demokracie, je potlačována občanská svoboda a narůstá tendence nastolovat autokratické režimy. 

Tyto změny se šíří plíživě, ale přitom velmi vytrvale a s velkou silou. Trochu to může připomínat prorůstání rakoviny zdravou tkání. 

Naneštěstí, je tu nepochopitelně velké množství našich spoluobčanů, kteří tyto změny zatím stále nevidí, nebo je nepovažují za důležité. Proč se toto děje ? Kde mají tyto změny své skutečné příčiny ? Někdo věří, že to lze zvrátit změnou politiky, ale to je hluboký omyl. Skutečná příčina je umístěna mnohem hlouběji - v nás samotných, v každém z nás. Občas se v této souvislosti hovoří také o krizi hodnot. Co jsou tedy osobní a společenské hodnoty a jak souvisí s nástupem autokratických režimů ?

Naše osobní životní hodnoty jsou to (stručně řečeno), na čem každému z nás nejvíce záleží, čeho si nejvíce ceníme, co je pro nás nejdůležitější a čemu jsme ochotni nejvíce obětovat (nejvíce upřednostnit na úkor něčeho jiného).

Pro někoho je nejvyšší prioritou jídlo, pro jiného rychlé auto, hezké oblečení nebo pěstování kytiček. Někdo stráví svůj život prací do úmoru, někdo lenošením. Někdo před televizí, někdo pitím piva, někdo vkládá maximum úsilí a prostředků do své rodiny, někdo do hudby a někdo zase do svého Harleye. Někdo podvoluje cokoliv tomu, aby získal bohatství, moc nebo slávu. Každý jsme jiný a pro každého je nejdůležitější něco jiného, což teoreticky nevadí, protože se alespoň na základě různorodosti vzájemně můžeme rozvíjet a vzájemně si obohacovat ten „náš“ osobní svět, tu realitu, kterou si každý vnímáme po svém.

Nicméně při těch všech našich osobních individuálních hodnotách ještě chceme všichni žít i ve společnosti, která nám poskytuje celou řadu výrazných služeb a vymožeností určených „pro všechny“, ať je to již jen obyčejná možnost jít si do obchodu koupit potraviny a oblečení, nebo zajišťování funkční armády, policie, zdravotnictví, vzdělávání atd. Na společnosti jsme všichni závislí, a tak do ní vstupujeme znovu a znovu s každou další naší potřebou, kterou nemůžeme pokrýt sami. Děláme to tak automaticky, že si ani možná neuvědomujeme, co vše pro nás společnost dělá.

Kdybychom se každý věnoval jen svým vlastním hodnotám (prioritám), byli bychom společností deseti miliónů izolovaných sobců, zabývajících se jen a jen sami s sebou a společnost jako taková by neexistovala. Za takových okolností bychom nebyli schopni „společnost“ vytvořit ( = sdílet něco „společně“). Naštěstí je zde určité množství lidí dobrosrdečných, čestných, přejících, obětavých, svědomitých, kteří někde, často velmi potichu, v tom nejvzdálenějším koutku společnosti někde slouží a pomáhají těm, kteří se nemají tak dobře, jako se máme my. Takovíto lidé jsou skutečným tmelem společnosti. Protože ale „my“ všichni jsme a chceme být součástí tohoto společenství, musíme se na něčem sjednotit, na nějakých základních pravidlech, abychom byli schopni vůbec vedle sebe žít, neřku-li mezi sebou nějak komunikovat, spolupracovat a vstupovat do mnoha různých osobních vztahů. Na úřadu vstupujeme do interakce s úředníkem. Podobně s prodavači, sousedy, policií, právníky, obchodníky, lékaři, učiteli … zkrátka s každým, koho právě potkáme. A od těchto všech svých bližních automaticky očekáváme (snad) dvě základní vlastnosti: čestnost a laskavost - není nám to snad příjemné, když s námi tak někdo jedná ?

Naneštěstí, díky přirozenému sklonu k egocentrismu (více mě zajímá co „já“, než co „druzí“), máme tendenci vytvářet asymetrii v našich očekáváních: MY očekáváme, že „ti druzí“ pro nás budou dělat to nejlepší, ale někdy možná zapomínáme na to, že „MY“ jsme zároveň „ti druzí“ pro ty druhé …

Někdy je to ale ještě horší: někteří již očekávají, že druhá strana nechce jednat čestně, chce například úplatek, protože i oni chtějí úplatek někde jinde. Jsou přesvědčeni, že oni (z nějakého důvodu) mají „právo“ na privilegium na úřadě, mají právo na nadřazenost, že jsou důležitější než ostatní, a to je opravňuje k tomu, aby po úředníkovi požadovali výjimku. To jsou sice také SPOLEČNÉ hodnoty, ale tyto hodnoty NEVEDOU k všeobecné prosperitě společnosti jako celku, protože jsou negativní a destruktivní.

Krize naší společnosti nespočívá v krizi finanční, ani v globálním oteplování, ani v migrantech, ale spočívá v opuštění společných hodnot (těch pozitivních, konstruktivních). Z toho pak vyplývá rozvrat našeho nitra a našeho charakteru. A tak se naše společnost mění na stále větší stádo egocentriků, kteří jen očekávají to nejlepší od těch druhých, ale nejsou zároveň ochotní poskytnout to nejlepší „těm druhým“.

„Já mám právo“, „já mám pravdu“, „na mě musíte brát ohled“ - toto jsou oblíbené výroky dnešní doby. Málo kdy je ale slyšet, že kromě práva máme i povinnost, kromě svobody i zodpovědnost a kromě zábavy se potřebujeme i vzdělávat. Někteří stále více vykřikují, že všechno je relativní, tudíž i pravda, přičemž jaksi již nikdo nepostřehl, že „pravda“ není „názor“. Každý může mít svůj názor, ale každý nemůže mít svoji pravdu. Pravda je totiž jenom jedna: to, jak věci opravdu jsou. Pokud jsem jel v obci rychlostí 60 km/hod, tak toto je pravda, je to fakt, je to tak. Když mě zastaví policie, přidržím se pravdy a zůstanu čestný ? Názorů každý může mít nekonečně mnoho a v nich se samozřejmě můžeme lišit, ale nezaměňujme to s pravdou ! Pravda je jenom jedna a osobní čest je také jenom jedna. Jako komunita sobců sice můžeme „existovat“, ale nemůžeme „prosperovat“, alespoň ne jako celek, možná jen jako vybrané skupiny těch privilegovaných.

Díky tomu, že jsme nuceni (ať již méně či více často) opustit „náš“ osobní svět a vejít do světa společnosti, většinou očekáváme od druhých čestnost, poctivost a laskavost. To jsou ale charakterové vlastnosti, které vyplývají ze dvou základních životních hodnot: z respektování pravdy a lásky.

Nutno si uvědomit, že pravda a láska jsou hodnoty základní, funkční, nutné a nezbytné - takové, bez kterých společnost NEMŮŽE existovat rozumně, harmonicky a celkově prosperujícím způsobem. Z toho ovšem vyplývá, že kromě těch hodnot našich soukromých (které mohou být teoreticky jakékoliv), pokud chceme být součástí nějaké společnosti, která má fungovat, máme zodpovědnost přijmout a do jisté míry nadřadit hodnoty společné hodnotám našim osobním, protože hodnoty společné umožnují, abychom my všichni mohli být součástí takové společnosti, přijímat její výhody, ale také, abychom ji našim životem pomáhali vytvářet a rozvíjet, nikoli rozvracet a deformovat. Potřebujeme se dohodnout na SPOLEČNÝCH HODNOTÁCH, tedy na něčem, co už není jenom „moje“, ale co je „naše“. Velká část společných hodnot je vymáhána hrozbou trestního práva. Částečně i pravda, možná trochu i láska. Jedna věc ale je, co na nás působí z venku (tlak zákonů a případných trestů) a druhá věc je, co se odehrává v našich myslích a našich srdcích. Tam zákon nemůže, ale na druhou stranu, toto je teprve to místo, kde naše skutečná společnost opravdu vzniká.

Současný konzumní sobecký způsob života však tento koncept zdravé společnosti zcela vyprazdňuje a rozkládá - „já si chci žít tak, jak chci já - mám na to právo - a někdo druhý ať se stará o zbytek mých vymožeností“. „Já“ je důležitější než „my“. Je to hluboká iluze, ve které naneštěstí žije stále více lidí. Jak jsme k tomu dospěli ? Ztrátou porozumění a uplatňování těch základních pozitivních hodnot, jejich nařeďováním, zamlžováním, zkreslováním. Ti, kteří nadávají druhým, že jsou „pravdoláskaři“, naneštěstí pravděpodobně pravdy a lásky zažili ve svých vlastních životech jen velmi málo, takže nerozumí tomu, že právě toto jsou dva základní pilíře společnosti, na kterých společnost buď stojí, nebo padá. Nevědí, co to je, nebo možná naopak vědí, a díky tomu mají pocit ohrožení svého panství zvaného zoufalství. Abychom mohli fungovat jako společnost (nejen jako skupina individualistů), musíme změnit náš postoj, vykořenit náš hluboký falešný návyk, že společnost musí sloužit jenom nám, a vypěstovat nový návyk, že také my musíme sloužit společnosti, a to minimálně tím, že přijmeme zodpovědnost za dvě základní společné hodnoty.

Chceme-li výhody společenství, musíme do tohoto společenství přispět více než jen placením našich daní.

Mimochodem: možná, kdybychom si mohli být jistí, že naše daně jsou používány čestně a moudře (nikoli zneužívány), možná bychom daně platili více radostně a s menší snahou podvádět, ale to už jsme opět u těch společných hodnot …

Naše skutečná nejvyšší životní hodnota se pozná podle toho, jak se rozhodujeme v jednotlivých situacích. Příklad: představme si, že o sobě veřejně deklarujeme, že osobní čest je pro nás základní důležitá hodnota. Zároveň se nám ale třeba líbí krásná rychlá auta a dostaneme se do situace, kdybychom takové jedno vysněné auto mohl mít (nebo alespoň používat), ale za podmínky, že budeme nečestní (i když by na to nikdo nepřišel). To, jak se nakonec rozhodneme, jasně ukáže, jaká hodnota je pro nás skutečně vyšší neboli po čem více toužíme svým srdcem (svým vnitřkem, nitrem, svojí duší, svým já). Pořídíme-li si tedy nakonec to krásné auto, naše vyšší hodnota je to krásné auto, nikoli naše čest. Rozhodneme-li se ale za těchto podmínek auto nepořídit, ukazujeme, že naše vyšší hodnota je osobní čest.

Jedna věc je, co nosíme ve své mysli (že víme, co bychom měli/chtěli), ale jiná věc může být, co nosíme ve svém srdci - to po čem opravdu nejvíce toužíme, kde nakonec opravdu skončíme - to je naše skutečná hodnota, která řídí naše životy.

Komunismus se u nás v roce 1989 zhroutil k překvapení mnohých relativně snadno, i když zvenku naháněl hrůzu a jevil se robustně. Bylo to proto, že uvnitř byl nefunkční a prohnilý. My nyní prožíváme něco podobného. 29 let jsme žili v iluzi, že máme svobodu a demokracii (pevnou a stabilní), ale starali jsme se hlavně jen každý sám o sebe a málokdo si uvědomoval, že vnitřek je vyhnilý - nebyly respektovány základní společné funkční hodnoty - pravda a láska. Právě díky tomuto stavu nyní tak neuvěřitelně rychle ztrácíme svobodu a demokracii. Není na čem stavět, není se o co opřít, lid je demoralizovaný. Deset psychopatů proti deseti miliónům morálně zdravých jedinců by nezmohlo nic, vůbec nic. Byli by rychle a snadno vyvrženi. Nikdo by neváhal. Ale ten samý počet psychopatů, který bude mít k dispozici značnou část společnosti, má již velké možnosti, jak manipulovat a jak se uchytit.

Proč tedy ztrácíme svobodu a demokracii ? Protože se jí většinově neumíme zastat, nechápeme její podstatu, nerozumíme ji, neumíme ji rozlišit a nebereme na sebe zodpovědnost, která je k tomu nezbytná.

Skutečná svoboda a dobrá demokracie vyplývá z přijmutí a žití podle dvou hodnot - podle pravdy a lásky.

Vyjměte pravdu nebo lásku z jakéhokoli společenství lidských bytostí a vždy nastane kolize. Bez těchto dvou hodnot nic nemůže dlouhodobě fungovat. A svoboda a demokracie zmizí.

Můžete také udělat opak: zvolte si jakýkoli společenský problém, se kterým se potýkáme a zamyslete se, jestli by se nevyřešil tím, kdyby všichni zainteresovaní respektovali pravdu a lásku.

Kde chybí pravda, přichází zmatek. Zmatek je prostor pro rozšiřující se zlo. Zlo potlačuje svobodu. Bez svobody ale nemůže existovat demokracie.

Aby se pravda nestala fanatismem, radikalismem nebo jakýmkoliv jiným nehezkým -ismem, musí chodit stále ruku v ruce s pravou láskou.

Toto období je výzvou pro každého z nás. Svět se pravděpodobně i nadále bude stále více štěpit na dobro a zlo, na spravedlnost a nespravedlnost. Nakonec se může stát, že již nezbude „neutrální“ území pro občany typu „jemitojedno“ a každý z nás se budeme muset rozhodnout, na kterou stranu se dáme. Na kterou stranu se dáte vy ?