Svědomí

Když se v naší mysli chystáme k nějaké formě nečestnosti, musíme nejprve obejít to, co stojí v naší mysli jako strážný a před takovými situacemi nás varuje. Tím strážným je naše svědomí.

 Ve skutečnosti, abychom dokázali obejít naše svědomí a mohli s nepravdou nebo s nepoctivostí vyjít ze své mysli do světa, musíme nejprve zalhat sobě, abychom poté mohli zalhat druhým. Musíme nejprve naše svědomí jakoby ne-vidět nebo jakoby ne-slyšet. V tu chvíli tak trochu popíráme svoji vlastní existenci - říkáme si, že nevidíme, co ve skutečnosti vidíme. Jako bychom si říkali, že neexistujeme, i když zároveň víme, že existujeme.

 Do určité míry se chováme jako malé dítě, které si hraje na schovávanou tím, že si zakryje svoje vlastní oči a nadšeně oznamuje ostatním, že se právě schovalo – a děti si to tak opravdu myslí. Ve skutečnosti ale, místo vlastního zneviditelnění, jenom zneviditelnily okolní svět pro sebe. Podobně jako u dětí, kterým chybí jistá míra poznání, chybí určité poznání i nám, pokud se chováme tímto způsobem. Když ale zavíráme naše mentální oči a uši, abychom neviděli a neslyšeli jednu pravdu, má to dopad i na další pravdy okolo nás, které bychom třeba naopak přijmuli rádi, ale díky tomuto chování je nevidíme a neslyšíme. Naše slepota a hluchota se tím rozšiřuje.

 Popírání svědomí (a tím i pravdy) je ve své podstatě zhoubná nemoc, která velmi nenápadně prostupuje osobností každého jedince a tím prostupuje i celou společností. A tak se ignorováním našeho svědomí dostáváme do stavu, kdy se lhaní, šíření dezinformací, relativizování a manipulování, stává stále více přijatelným, stává se společenskou normou, dokonce přesvědčením, že toto je normální, a že to ani jinak nejde. Tento pomalý a nenápadný proces postupuje přesně v souladu se syndromem uvařené žáby. 

Ale v posledních letech, jako by se s popíráním svědomí protrhla hráz. Dříve se sice nepoctivost ve skrytu často přehlížela, ale na veřejnosti se ještě odsuzovala. Dnes už to neplatí a jsme naprosto veřejně zaplavováni nestydatou lží a ti, kterých se to týká se ještě tváří, jako by se to týkalo někoho jiného. Naše společnost se noří do bažin nepoctivosti.

Chceme-li politiky a úředníky, kteří budou jednat podle svého svědomí, musíme začít u sebe. Je iluze se domnívat, že můžeme mít čestné politiky, ale sami žít nečestně. Nejde to. Je to iluze, je to léčka. Jediná cesta, jak z toho ven, je opět se chopit hodnot, které naši předci znali a drželi se jich. Kromě politiků potřebujeme i prodavače, učitele, policisty, úředníky, zdravotníky, vědce i automechaniky a všechny další řemeslníky, kteří budou jednat v souladu se svým svědomím.

A tak prosím a vyzývám každého z nás, pojďme žít více vědomě podle našeho svědomí, snažme se žít v souladu s pravdou, kterou známe a snažme se i druhým lidem dopřávat totéž. Oni si to zaslouží stejně jako my.