Ptám-li se sám sebe, kde začíná
všechno zlo, inu, řekl bych, že u sebestřednosti. A o tom, jestli budeme sebestřední
nebo ne, se potřebujeme rozhodnout každý sám v sobě. Každý máme tuto možnost volby
a zároveň i tuto zodpovědnost nějak zvolit.
Od sebestřednosti, zdá se,
se pak odvíjí všechno ostatní.
S kým je vám příjemněji
? S člověkem, který nejčastěji mluví hlavně sám o sobě, má hodně starostí,
co a jak zvládne, nebo spíše s člověkem, který vám pozorně naslouchá, je v něm
klid, má o vás skutečný zájem a je připravený vám pomoci, pokud to bude potřeba
?
Sebestřednost v sobě
obsahuje nebezpečí tragického nekonečného zacyklování ve svém vlastním soukromém
světě, kde je velmi snadné generovat nikdy nekončící seznam osobních problémů, které
jsou schopny plně zaměstnat naši mysl až do nekonečna, a kteréžto problémy často
vedou k pocitům trýzně, žalu nebo nespravedlnosti. Mezi dcery sebestřednosti
určitě patří i sebelítost. Díky sebestřednosti si ani nevšimneme, že kolem nás existují
ještě i další světy, světy bytostí kolem nás, o které, když se začneme s upřímným
zájmem a láskou zajímat, tak náš vlastní svět, dříve snad naplněný žalem, trýzní
a temnotou, se začne podivuhodně naplňovat světlem, klidem a radostí.
Zůstaneme-li však jen ve svém
vlastním světě, nutně bude muset začít docházet ke konfliktům s druhými světy
a dokonce i s naším vlastním světem (s naším svědomím), protože naše světy se nevyhnutelně
prolínají se světy druhých a díky postoji sebestřednosti budeme mít pocit, že právě
my jsme ti, kteří mají na všechno právo a že právě naše názory jsou ty jediné správné,
protože my jsme ti, kteří jsou středem celého vesmíru.
