Mnohým z nás se nelíbí, že významná část našich politiků
jedná velmi nečestně, a to se týká jak těch politiků minulých, tak i těch
současných. Řekl bych dokonce, že nečestného jednání přibývá, a míra
nestydatosti roste (u nás i ve světě). Téměř každý den se dozvídáme o nových podvodech, úplatcích,
zneužívání pravomoci, lhaní, manipulaci a podobných činech.
Nicméně, pokud se podíváme upřímně kolem sebe, můžeme vidět různé
formy nečestnosti nejen v politice, ale i v našem běžném životě -
v obchodech, mezi sousedy, na úřadech, v institucích, ve firmách a podobně.
Co je podstatou
nečestného jednání?
Buď víme, jak věci byly, nebo jak jsou (známe tedy pravdu),
ale tuto pravdu popíráme. Nebo - víme, co bychom měli dělat, ale uděláme něco
jiného. V obou případech jednáme proti našemu poznání, tedy lžeme sami
sobě, jednáme proti pravdě.
Různé formy lži se staly u mnohých lidí běžnou součástí
jejich života, ale nemají přitom pocit, že by na tom bylo něco špatného,
protože pravdu nepovažují za důležitou. Nicméně život ve lži má svoje
následky a ty se hromadí a musí se někde projevit. A toho jsme svědky právě
v dnešní době. Žijeme v době zmatku a chaosu, kdy se zlé nazývá
dobrým a dobré se nazývá zlým. Je obtížné v dnešní době někomu důvěřovat.
Nečestnost, která se tak rychle rozmnožuje, má
jednu zvláštní vlastnost: vytváří na každém svém uživateli větší či menší Achillovu
patu. A pokud je takto postižených lidí více, mohou se navzájem držet
v šachu, dokonce i kdyby někdo z nich chtěl nějakou konkrétní pravdu
někdy hájit. To znamená, že nečestností ztrácíme svoji svobodu, a tedy i moc
konat. Díky tomu pak nečestnost prorůstá společností a je velice obtížné ji
vykořeňovat. Z toho plyne jedno cenné poučení: Osobní čestnost nám
dává sílu zůstat na místě, když ostatní musí s hanbou odstoupit a dává nám
moc konat.
Poznámka ohledně
Historického kontextu
Pokud chceme pochopit hodnotový stav naší současné
společnosti, měli bychom se vrátit trochu do historie a porozumět jejímu
kontextu.
Prezident Masaryk zakládal naši republiku na hodnotách
pravdy a lásky, a také na hodnotě humanismu, tedy na úctě k člověku. Avšak
nástup komunismu po druhé sv. válce začal působit přesně opačně. Komunisté
pronásledovali, týrali a zabíjeli především ty, kteří chtěli žít čestně a
chtěli si svoji čest zachovat. Takové chování totiž ohrožovalo jejich režim.
Komunisté systematicky po dobu několika desetiletí vykořeňovali čestnost
z našeho národa, z našeho slovníku, z naší mysli i z našeho
nitra. To, co komunismus naopak do nás zasazoval, byla seménka bezohlednosti,
zahleděnosti do sebe, přetvářky a strachu, hledání vlastního prospěchu,
případně závisti, učil nás nenést zodpovědnost za své životy a viníky hledat ve
druhých. Po sametové revoluci sice přišla svoboda, ale se svobodou nepřišla
obnova základních hodnot. Díky tomu si niterné dědictví komunismu mnozí z nás
stále ještě nosíme v sobě, jako osobní přesvědčení, aniž bychom si
uvědomovali, že si v hrudi nosíme vetřelce. Nota bene, taková osobní
přesvědčení se mohou předávat ještě dalším generacím.
A tak právě nyní, když jsme stále více konfrontování
následky naší hodnotové soustavy, se nacházíme v historickém okamžiku, kdy
se jako společnost můžeme vzedmout a provést nápravu toho, co tu teoreticky
mělo proběhnout již před 30 lety, ale neproběhlo.
Výchova
Osobní přesvědčení mohou být zavádějící, ale na jejich
opravu zpravidla nestačí jednorázové předání pravdivé informace, protože to jsou
dlouhodobé návyky, vytvořené mnoha vlivy, většinou s dominantním podílem
výchovy, případně i nevýchovy. Tyto návyky určují, jak vidíme svět, a mnozí
možná automaticky očekávají, že druzí ho budou vidět stejně. Tyto návyky jsou pro
nás „normálem“ a jsme přesvědčeni, že svět je právě takový, jako ho vidíme
právě my.
Například, v kolika z nás stále ještě nějakým
způsobem přežívá přesvědčení, že:
-
„Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.“
-
„Zákony jsou od toho, aby se porušovaly.“
-
„Všichni kradou.“
-
„Krást a lhát je normální. Nekrade jenom hlupák.“
To jsou příklady osobních přesvědčení, že nečestnost
je normální, ve smyslu, že to nevadí.
Vadí. Vadí to jak tomu jednotlivci, tak společnosti.
Na definici stereotypů má klíčový vliv výchova a výchova se
má primárně odehrávat v rodinách. Proto potřebujeme funkční rodiny a čestné
rodiče, aby příští generace nebyly v zajetí podobných zavádějících
osobních přesvědčení.
Definice čestnosti
Co je tedy ta čestnost? Znamená to mít v úctě sebe
sama, udržovat si svůj štít čistý. Jak se to dělá? Čestný člověk se přidržuje
pravdy. Myslí a jedná upřímně, říká pravdu, snaží se být spravedlivý a je
pravdivý ke druhým i k sobě. Čestný člověk nelže, nepodvádí, nemanipuluje,
nezneužívá své postavení.
Osobní čestnost je charakterová vlastnost, která se rozvíjí,
pokud si jako svoji osobní hodnotu zvolíme pravdu.
Někteří lidé definici pravdy zbytečně komplikují a
zamlžují vznosnými otázkami typu „co je to vlastně pravda?“. Ale přitom pravdu,
alespoň tu základní, známe každý z nás velmi dobře - je kolem nás. My
přeci víme, jestli jsme někomu řekli pravdu nebo ne. Pravda je to, jak věci opravdu
jsou, nebo, jak opravdu byly, a to víme každý z nás, minimálně
v rámci našeho vlastního života, velmi dobře.
Jiní mají tendenci pravdu relativizovat, někdy záměrně,
jindy možná jen omylem. Jeden z těch omylů nastává, když zaměňujeme názor
za pravdu. Názor je subjektivní pohled na soubor faktů. Pravda
jsou ta fakta. Když při střetu různých názorů zazní konstatování „každý má svou
pravdu“, může to vytvářet dojem, jako by pravda byla relativní. Ve
skutečnosti jsou však relativní jenom názory.
Paradoxní je, že ačkoli pravdu někdy ignorujeme, je právě
ona tou jedinou jistotou, o kterou se můžeme v našem životě trvale a
bezpečně opřít. Právě ona je tím opěrným bodem v našem světě informačního
zmatku a informačních válek, ve světě zamořeném polopravdami a iluzemi.
Čestnost, kdysi všeobecně ceněná charakterová
vlastnost, uznávaná jako standard, se nyní stále více vytrácí, a vyskytuje se
spíše jako výjimka hodná oslavy, naneštěstí z druhé strany často doprovázená
cynickým posměchem. Čestnost se nevytrácí pouze z politiky, ale i
z běžné společnosti.
Následky nečestnosti jsou snadno viditelné na velkých
podvodech, krádežích nebo zneužívání, ale tyto velké přečiny začínají ve skutečnosti
v malých a drobných nečestnostech v našich každodenních osobních životech. Když
si tyto malé návyky s sebou přeneseme do prostředí s většími možnostmi,
neděláme nic jiného, než že používáme stejný princip, jen ve větším měřítku. A
tak dobře známé přísloví „Příležitost dělá zloděje“ není zcela přesné.
Příležitost, z čestného člověka, zloděje neudělá. Příležitost jenom umožňuje,
aby se ten, kdo již je zlodějem ve svém nitru, projevil i navenek.
A tak, ačkoliv se to na první pohled možná nezdá, jakékoliv
formy nečestnosti mají zásadní dopad na život nejenom každého jednotlivce, ale
i na celou společnost. Současná společenská situace není nic jiného, než jenom
důsledek nesčetného množství malých hodnotových kompromisů.
Motivace pro volbu hodnot
Je tu však jedna otázka: Jakou bychom měli mít motivaci žít
čestně, neboli žít v souladu s pravdou, když se zdá, že nečestnost
je obvykle pro nás výhodnější?
Klíčový moment v této otázce je, že něco je
výhodnější „pro nás“, tedy pro mne, ne pro všechny. Každý z nás se
totiž potřebuje rozhodnout, jestli svůj život povede tak, aby uspokojoval jen
svoje vlastní potřeby, nebo aby také přemýšlel o potřebách druhých, aby byl
ohleduplný.
Čestnost má zásadní pozitivní účinky, ať už ji
aplikujeme vůči sobě, nebo vůči druhým.
Společenská potřeba respektování pravdy
Proč být čestný vůči druhým? Doufám, že většina z nás se
shodneme na tom, že od druhých očekáváme, že s námi budou jednat čestně,
ať je to prodavač, úředník, zaměstnanec nebo zaměstnavatel, učitel, lékař,
policista nebo soudce. Od druhých očekáváme čestnost, protože je to pro nás
žádoucí. Snad nikdo netouží po tom, aby mu všichni kolem lhali, okrádali ho,
nebo s ním manipulovali. A zde je důležitý moment - ti kolem nás
pravděpodobně očekávají od nás to samé, co my od nich - tedy čestnost. Pokud
tedy nechceme ve společnosti žít jako příživníci, jako parazité, měli bychom
být ochotní přijmout hodnoty, které jsou prospěšné pro všechny, ne jen pro
některé. Zahleděnost jenom na své vlastní potřeby dává vzniknout falešnému
pocitu, že MY máme právo na všechno a zároveň nám to pomáhá zapomenout na naše
zodpovědnosti. Toto je postoj sobectví, který je skutečnou příčinou všech
dalších problémů společnosti.
3 příklady na to, co způsobuje čestnost vůči druhým:
1.
Když čestnost vložíme do mezilidských vztahů,
začne se vytvářet důvěra. Jak povznášející je žít v prostředí
důvěry a jak vyčerpávající a devastující je žít v prostředí nedůvěry, ať
již na pracovištích, nebo v rodině, nebo mezi známými!
2.
Když bychom vložili čestnost do dialogu s
druhými, získali bychom mocný nástroj ke sjednocování naší společnosti.
Čestnost v dialogu znamená schopnost a připravenost uznat, že ten druhý má
možná lepší názor než my, nebo že my se dokonce mýlíme.
3.
Aplikováním čestnosti mezi lidmi by zmizela
většina nešvarů, o kterých slyšíme v médiích, ale i se kterými jsme
konfrontováni v našich každodenních životech.
Osobní potřeba respektování pravdy
A nyní alespoň dva důvody, proč být čestný vůči sobě:
·
Pokud budeme více čestní sami vůči sobě, začneme
si sami sebe více vážit a začneme ze sebe pociťovat větší radost.
Tím menší touhu pak budeme mít ponižovat druhé, urážet je, nebo zesměšňovat.
·
Také si možná začneme všímat některých svých
osobních iluzí a mylných přesvědčení, ve kterých jsme žili a které jsme si do
té doby neuvědomovali. Opustit takové iluze je osvobozující. Čestnost
k sobě, doslova otevírá nové světy, lepší než ty, které jsme doposud znali
a záleží jen na nás, jestli je objevíme a vstoupíme do nich, nebo ne.
Svědomí
S pravdou a čestností souvisí ještě jedna věc, která se
naneštěstí stále více vzdaluje od naší společnosti, a je přitom naprosto klíčová
pro každého z nás i pro společnost jako celek. Když se v naší mysli
chystáme k nějaké formě nečestnosti, musíme nejprve obejít naše svědomí,
které nás před takovými situacemi varuje (tedy pokud jsme naše svědomí již
neumlčeli). Ve skutečnosti, abychom dokázali obejít naše svědomí a mohli ze své
mysli vyjít s nepravdou do světa, musíme nejprve naše svědomí jakoby
ne-vidět nebo jakoby ne-slyšet. Musíme se tak trochu uvnitř sebe rozdvojit.
V tu chvíli se do určité míry chováme podobně jako malé dítě, které si
hraje na schovávanou tím, že si zakryje svoje vlastní oči a nadšeně oznamuje
ostatním, že se právě schovalo – a děti si to tak opravdu myslí. Ve skutečnosti
místo vlastního zneviditelnění jenom zneviditelnily svět pro sebe. Podobně jako
u dětí, kterým chybí jistá míra poznání, chybí určité poznání i nám, pokud se
chováme tímto způsobem. Když ale zavíráme naše mentální oči a uši, abychom
neviděli a neslyšeli to, co je pravda, jak potom můžeme být dostatečně citliví
k rozlišování dalších pravd kolem nás? Popírání pravdy neboli
nerespektování pravdy, je ve své podstatě zhoubná nemoc, která velmi nenápadně
prostupuje osobností každého jedince a tím prostupuje i celou společností. A
tak se ignorováním našeho svědomí dostáváme do stavu, kdy se lhaní, šíření
dezinformací, relativizování a manipulování, stává stále více přijatelným,
stává se normou a přesvědčením, že toto je normální, dokonce, že to ani jinak
nejde a tato skutečnost vadí stále menšímu množství lidí, místo toho, abychom
pravdu úzkostlivě bránili a chránili jako jeden z největších pokladů,
které máme.
Naši ústavní činitelé skládají při uvedení do své funkce
slib, ve kterém se, kromě jiného, zavazují k tomu, že - cituji „svůj
úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí
a svědomí.“ Zákon tedy počítá s používáním svědomí u našich
politiků! Vědí naši politici, co je to svědomí a jak funguje? Učil je to někdo?
Chrání si politici své svědomí, aby zůstávalo čisté, aby mohli pracovat „v
zájmu všeho lidu“? Nepředstírají jenom zájem o veškerý lid, aby tím zamaskovali
něco, co je ve skutečnosti jen jejich osobním zájem?
o
Chceme-li od našich politiků, aby naplňovali
svůj slib a používali svoje svědomí, musíme se tento nástroj nejprve naučit
používat my sami a vést k tomu i naše děti. Politici totiž nepadají
z nebe, ale vycházejí z našich rodin.
o
Očekávat poctivé politiky, aniž by nebyli
zároveň poctiví i občané, je velká iluze, která nemůže nikdy fungovat.
V žití podle pravdy spočívá veliká moc. Proto se pravdy
někteří tak bojí. Kdyby totiž pravda vyšla najevo, zničila by jejich tajná
království a jejich tajné plány. Když začneme jako národ více následovat
pravdu, jsem přesvědčený, že budeme svědky velkých změn k lepšímu.
Pravda je jednou z esencí, kterou potřebujeme jak pro naše
osobní životy, tak pro celou společnost.
Laskavost
A kromě pravdy potřebujeme používat ještě jednu esenciální
hodnotu. I kdybychom se nakrásně všichni upjali k následování pravdy a
usilovali o spravedlnost, stejně by se naše společnost dříve či později
zhroutila, protože bychom se mohli začít chovat třeba jako komisař Javert [Žavér]
z románu Bídníci, který svým lpěním na ideálu spravedlnosti za každou
cenu, obracel životy lidí kolem sebe v doslovné tragédie. Potřebujeme se
učit přát druhým lidem dobro, ne zlo. Tomuto postoji se někdy říká láska ke
druhým lidem. Pochybuji o tom, že by se někdo cítil lépe, kdyby místo
laskavosti s ním všichni jednali nelaskavě.
Pravda a láska jsou dvě základní hodnoty, dvě esence,
na kterých se potřebujeme sjednotit v naší společnosti. Bez nich budou
všechny společenské mechanismy selhávat. To, co se nám nyní na společnosti nelíbí,
je způsobeno nedostatkem těchto dvou esencí. Chceme-li společnost uzdravit,
musíme tam tyto esence zase vrátit zpět.
Demokracie sama o sobě nezajišťuje společnost spravedlivou a
dobrou, demokracie pouze respektuje hlas lidu. Budou-li ve společnosti převládat
loupežníci, demokraticky si zvolí vládu loupežníků.
Pravdu a spravedlnost musíme bránit a hájit, ale potřebujeme
to dělat pokorně, s úctou a s respektem. Přečiny je třeba spravedlivě
trestat, ale nemusíme se u toho odsouzenému posmívat, ponižovat ho nebo ho
urážet. Jakmile totiž dobro začne používat zbraně zla, samo se stává zlem.
Neboli, slovy Martina Luthera Kinga: „Temnota nemůže vyhnat temnotu, to dokáže
jenom světlo. Nenávist nemůže vyhnat nenávist, to dokáže jenom láska.“
Závěr
Na závěr chci říct, že já osobně považuji pravdu a přání
dobra za klíčové hodnoty, protože nejsou dobré jenom pro mne, ale pro všechny,
a tak se snažím podle nich žít. Ne vždy mi to jde, často prohrávám, ale přesto
se snažím. Každopádně, díky této snaze vyjímám ze svého života alespoň to, nad
čím zvítězit umím a zůstává tam jen to, nad čím zvítězit neumím. Kdybych se
nesnažil, zůstávalo by tam oboje, a to by znamenalo, že můj život i životy mých
blízkých by vypadaly mnohem hůře. A proto si myslím, že má smysl se o to
snažit.
Těm, kteří váhají a říkají, že se o něco takového nemá cenu
snažit, a že je to vše jenom utopie, chci říci, že to, jestli tyto hodnoty
zůstanou utopií, nebo se stanou realitou, záleží jen na nich, tedy na každém
z nás. Záleží na tom, jestli se prostě pro tyto hodnoty rozhodneme nebo
ne. Každopádně zodpovědnost neneseme jenom za rozhodnutí, ale i za důsledky
našich rozhodnutí.
A tak prosím a vyzývám každého z nás, pojďme žít podle
našeho svědomí, snažme se žít v souladu s pravdou,
kterou známe, a snažme se druhým lidem přát dobro, což rozhodně neznamená
za každou cenu přehlížet špatné chování a zlo.
