Proč ztrácíme svobodu a demokracii ?

Společně pozorujeme, jak rychle (nejen v České republice, ale i v dalších státech světa) je narušována standardní demokracie, je potlačována občanská svoboda a narůstá tendence nastolovat autokratické režimy. 

Tyto změny se šíří plíživě, ale přitom velmi vytrvale a s velkou silou. Trochu to může připomínat prorůstání rakoviny zdravou tkání. 

Naneštěstí, je tu nepochopitelně velké množství našich spoluobčanů, kteří tyto změny zatím stále nevidí, nebo je nepovažují za důležité. Proč se toto děje ? Kde mají tyto změny své skutečné příčiny ? Někdo věří, že to lze zvrátit změnou politiky, ale to je hluboký omyl. Skutečná příčina je umístěna mnohem hlouběji - v nás samotných, v každém z nás. Občas se v této souvislosti hovoří také o krizi hodnot. Co jsou tedy osobní a společenské hodnoty a jak souvisí s nástupem autokratických režimů ?

Naše osobní životní hodnoty jsou to (stručně řečeno), na čem každému z nás nejvíce záleží, čeho si nejvíce ceníme, co je pro nás nejdůležitější a čemu jsme ochotni nejvíce obětovat (nejvíce upřednostnit na úkor něčeho jiného).

Pro někoho je nejvyšší prioritou jídlo, pro jiného rychlé auto, hezké oblečení nebo pěstování kytiček. Někdo stráví svůj život prací do úmoru, někdo lenošením. Někdo před televizí, někdo pitím piva, někdo vkládá maximum úsilí a prostředků do své rodiny, někdo do hudby a někdo zase do svého Harleye. Někdo podvoluje cokoliv tomu, aby získal bohatství, moc nebo slávu. Každý jsme jiný a pro každého je nejdůležitější něco jiného, což teoreticky nevadí, protože se alespoň na základě různorodosti vzájemně můžeme rozvíjet a vzájemně si obohacovat ten „náš“ osobní svět, tu realitu, kterou si každý vnímáme po svém.

Nicméně při těch všech našich osobních individuálních hodnotách ještě chceme všichni žít i ve společnosti, která nám poskytuje celou řadu výrazných služeb a vymožeností určených „pro všechny“, ať je to již jen obyčejná možnost jít si do obchodu koupit potraviny a oblečení, nebo zajišťování funkční armády, policie, zdravotnictví, vzdělávání atd. Na společnosti jsme všichni závislí, a tak do ní vstupujeme znovu a znovu s každou další naší potřebou, kterou nemůžeme pokrýt sami. Děláme to tak automaticky, že si ani možná neuvědomujeme, co vše pro nás společnost dělá.

Kdybychom se každý věnoval jen svým vlastním hodnotám (prioritám), byli bychom společností deseti miliónů izolovaných sobců, zabývajících se jen a jen sami s sebou a společnost jako taková by neexistovala. Za takových okolností bychom nebyli schopni „společnost“ vytvořit ( = sdílet něco „společně“). Naštěstí je zde určité množství lidí dobrosrdečných, čestných, přejících, obětavých, svědomitých, kteří někde, často velmi potichu, v tom nejvzdálenějším koutku společnosti někde slouží a pomáhají těm, kteří se nemají tak dobře, jako se máme my. Takovíto lidé jsou skutečným tmelem společnosti. Protože ale „my“ všichni jsme a chceme být součástí tohoto společenství, musíme se na něčem sjednotit, na nějakých základních pravidlech, abychom byli schopni vůbec vedle sebe žít, neřku-li mezi sebou nějak komunikovat, spolupracovat a vstupovat do mnoha různých osobních vztahů. Na úřadu vstupujeme do interakce s úředníkem. Podobně s prodavači, sousedy, policií, právníky, obchodníky, lékaři, učiteli … zkrátka s každým, koho právě potkáme. A od těchto všech svých bližních automaticky očekáváme (snad) dvě základní vlastnosti: čestnost a laskavost - není nám to snad příjemné, když s námi tak někdo jedná ?

Naneštěstí, díky přirozenému sklonu k egocentrismu (více mě zajímá co „já“, než co „druzí“), máme tendenci vytvářet asymetrii v našich očekáváních: MY očekáváme, že „ti druzí“ pro nás budou dělat to nejlepší, ale někdy možná zapomínáme na to, že „MY“ jsme zároveň „ti druzí“ pro ty druhé …

Někdy je to ale ještě horší: někteří již očekávají, že druhá strana nechce jednat čestně, chce například úplatek, protože i oni chtějí úplatek někde jinde. Jsou přesvědčeni, že oni (z nějakého důvodu) mají „právo“ na privilegium na úřadě, mají právo na nadřazenost, že jsou důležitější než ostatní, a to je opravňuje k tomu, aby po úředníkovi požadovali výjimku. To jsou sice také SPOLEČNÉ hodnoty, ale tyto hodnoty NEVEDOU k všeobecné prosperitě společnosti jako celku, protože jsou negativní a destruktivní.

Krize naší společnosti nespočívá v krizi finanční, ani v globálním oteplování, ani v migrantech, ale spočívá v opuštění společných hodnot (těch pozitivních, konstruktivních). Z toho pak vyplývá rozvrat našeho nitra a našeho charakteru. A tak se naše společnost mění na stále větší stádo egocentriků, kteří jen očekávají to nejlepší od těch druhých, ale nejsou zároveň ochotní poskytnout to nejlepší „těm druhým“.

„Já mám právo“, „já mám pravdu“, „na mě musíte brát ohled“ - toto jsou oblíbené výroky dnešní doby. Málo kdy je ale slyšet, že kromě práva máme i povinnost, kromě svobody i zodpovědnost a kromě zábavy se potřebujeme i vzdělávat. Někteří stále více vykřikují, že všechno je relativní, tudíž i pravda, přičemž jaksi již nikdo nepostřehl, že „pravda“ není „názor“. Každý může mít svůj názor, ale každý nemůže mít svoji pravdu. Pravda je totiž jenom jedna: to, jak věci opravdu jsou. Pokud jsem jel v obci rychlostí 60 km/hod, tak toto je pravda, je to fakt, je to tak. Když mě zastaví policie, přidržím se pravdy a zůstanu čestný ? Názorů každý může mít nekonečně mnoho a v nich se samozřejmě můžeme lišit, ale nezaměňujme to s pravdou ! Pravda je jenom jedna a osobní čest je také jenom jedna. Jako komunita sobců sice můžeme „existovat“, ale nemůžeme „prosperovat“, alespoň ne jako celek, možná jen jako vybrané skupiny těch privilegovaných.

Díky tomu, že jsme nuceni (ať již méně či více často) opustit „náš“ osobní svět a vejít do světa společnosti, většinou očekáváme od druhých čestnost, poctivost a laskavost. To jsou ale charakterové vlastnosti, které vyplývají ze dvou základních životních hodnot: z respektování pravdy a lásky.

Nutno si uvědomit, že pravda a láska jsou hodnoty základní, funkční, nutné a nezbytné - takové, bez kterých společnost NEMŮŽE existovat rozumně, harmonicky a celkově prosperujícím způsobem. Z toho ovšem vyplývá, že kromě těch hodnot našich soukromých (které mohou být teoreticky jakékoliv), pokud chceme být součástí nějaké společnosti, která má fungovat, máme zodpovědnost přijmout a do jisté míry nadřadit hodnoty společné hodnotám našim osobním, protože hodnoty společné umožnují, abychom my všichni mohli být součástí takové společnosti, přijímat její výhody, ale také, abychom ji našim životem pomáhali vytvářet a rozvíjet, nikoli rozvracet a deformovat. Potřebujeme se dohodnout na SPOLEČNÝCH HODNOTÁCH, tedy na něčem, co už není jenom „moje“, ale co je „naše“. Velká část společných hodnot je vymáhána hrozbou trestního práva. Částečně i pravda, možná trochu i láska. Jedna věc ale je, co na nás působí z venku (tlak zákonů a případných trestů) a druhá věc je, co se odehrává v našich myslích a našich srdcích. Tam zákon nemůže, ale na druhou stranu, toto je teprve to místo, kde naše skutečná společnost opravdu vzniká.

Současný konzumní sobecký způsob života však tento koncept zdravé společnosti zcela vyprazdňuje a rozkládá - „já si chci žít tak, jak chci já - mám na to právo - a někdo druhý ať se stará o zbytek mých vymožeností“. „Já“ je důležitější než „my“. Je to hluboká iluze, ve které naneštěstí žije stále více lidí. Jak jsme k tomu dospěli ? Ztrátou porozumění a uplatňování těch základních pozitivních hodnot, jejich nařeďováním, zamlžováním, zkreslováním. Ti, kteří nadávají druhým, že jsou „pravdoláskaři“, naneštěstí pravděpodobně pravdy a lásky zažili ve svých vlastních životech jen velmi málo, takže nerozumí tomu, že právě toto jsou dva základní pilíře společnosti, na kterých společnost buď stojí, nebo padá. Nevědí, co to je, nebo možná naopak vědí, a díky tomu mají pocit ohrožení svého panství zvaného zoufalství. Abychom mohli fungovat jako společnost (nejen jako skupina individualistů), musíme změnit náš postoj, vykořenit náš hluboký falešný návyk, že společnost musí sloužit jenom nám, a vypěstovat nový návyk, že také my musíme sloužit společnosti, a to minimálně tím, že přijmeme zodpovědnost za dvě základní společné hodnoty.

Chceme-li výhody společenství, musíme do tohoto společenství přispět více než jen placením našich daní.

Mimochodem: možná, kdybychom si mohli být jistí, že naše daně jsou používány čestně a moudře (nikoli zneužívány), možná bychom daně platili více radostně a s menší snahou podvádět, ale to už jsme opět u těch společných hodnot …

Naše skutečná nejvyšší životní hodnota se pozná podle toho, jak se rozhodujeme v jednotlivých situacích. Příklad: představme si, že o sobě veřejně deklarujeme, že osobní čest je pro nás základní důležitá hodnota. Zároveň se nám ale třeba líbí krásná rychlá auta a dostaneme se do situace, kdybychom takové jedno vysněné auto mohl mít (nebo alespoň používat), ale za podmínky, že budeme nečestní (i když by na to nikdo nepřišel). To, jak se nakonec rozhodneme, jasně ukáže, jaká hodnota je pro nás skutečně vyšší neboli po čem více toužíme svým srdcem (svým vnitřkem, nitrem, svojí duší, svým já). Pořídíme-li si tedy nakonec to krásné auto, naše vyšší hodnota je to krásné auto, nikoli naše čest. Rozhodneme-li se ale za těchto podmínek auto nepořídit, ukazujeme, že naše vyšší hodnota je osobní čest.

Jedna věc je, co nosíme ve své mysli (že víme, co bychom měli/chtěli), ale jiná věc může být, co nosíme ve svém srdci - to po čem opravdu nejvíce toužíme, kde nakonec opravdu skončíme - to je naše skutečná hodnota, která řídí naše životy.

Komunismus se u nás v roce 1989 zhroutil k překvapení mnohých relativně snadno, i když zvenku naháněl hrůzu a jevil se robustně. Bylo to proto, že uvnitř byl nefunkční a prohnilý. My nyní prožíváme něco podobného. 29 let jsme žili v iluzi, že máme svobodu a demokracii (pevnou a stabilní), ale starali jsme se hlavně jen každý sám o sebe a málokdo si uvědomoval, že vnitřek je vyhnilý - nebyly respektovány základní společné funkční hodnoty - pravda a láska. Právě díky tomuto stavu nyní tak neuvěřitelně rychle ztrácíme svobodu a demokracii. Není na čem stavět, není se o co opřít, lid je demoralizovaný. Deset psychopatů proti deseti miliónům morálně zdravých jedinců by nezmohlo nic, vůbec nic. Byli by rychle a snadno vyvrženi. Nikdo by neváhal. Ale ten samý počet psychopatů, který bude mít k dispozici značnou část společnosti, má již velké možnosti, jak manipulovat a jak se uchytit.

Proč tedy ztrácíme svobodu a demokracii ? Protože se jí většinově neumíme zastat, nechápeme její podstatu, nerozumíme ji, neumíme ji rozlišit a nebereme na sebe zodpovědnost, která je k tomu nezbytná.

Skutečná svoboda a dobrá demokracie vyplývá z přijmutí a žití podle dvou hodnot - podle pravdy a lásky.

Vyjměte pravdu nebo lásku z jakéhokoli společenství lidských bytostí a vždy nastane kolize. Bez těchto dvou hodnot nic nemůže dlouhodobě fungovat. A svoboda a demokracie zmizí.

Můžete také udělat opak: zvolte si jakýkoli společenský problém, se kterým se potýkáme a zamyslete se, jestli by se nevyřešil tím, kdyby všichni zainteresovaní respektovali pravdu a lásku.

Kde chybí pravda, přichází zmatek. Zmatek je prostor pro rozšiřující se zlo. Zlo potlačuje svobodu. Bez svobody ale nemůže existovat demokracie.

Aby se pravda nestala fanatismem, radikalismem nebo jakýmkoliv jiným nehezkým -ismem, musí chodit stále ruku v ruce s pravou láskou.

Toto období je výzvou pro každého z nás. Svět se pravděpodobně i nadále bude stále více štěpit na dobro a zlo, na spravedlnost a nespravedlnost. Nakonec se může stát, že již nezbude „neutrální“ území pro občany typu „jemitojedno“ a každý z nás se budeme muset rozhodnout, na kterou stranu se dáme. Na kterou stranu se dáte vy ?

Co se můžeme poučit od přírody ohledně sucha a plevelů ?

Fotografie ukazuje, jak to nyní vypadá u nás na zahradě:

Běžná tráva zmizela buď zcela, nebo zůstala žlutá nebo hnědá vzpomínka. Překvapilo mě, že to jediné, co ještě stále při tom suchu prosperuje, jsou plevely. Jak je vidět, sucho nejvíce likviduje běžnou trávu, ale určité druhy plevelů si vždy najdou nějaké řešení. Je to paradox: Plevel nechceme, ale přitom přežívá nejdéle. Trávu naopak chceme, ale umírá jako první.

Tady jsou některá poučení:

  1)  Pokud je ve státě dlouhodobě sucho (chybí systematická péče o mravní hodnoty lidu), tráva (lid) hyne. Jenom ti, kteří jsou nejméně žádoucí (plevel = lháři, podvodníci, diktátoři, … ), si vždy nějak poradí a prosperují téměř za každé situace - vláhu zjevně nepotřebují. Navíc, jakmile uschlá tráva přestane klást odpor, mají všechno pro sebe … Plevely žijí na úkor běžné trávy - berou jim živiny, vláhu a prostor, často i svit slunce.

  2)  Nezapomínejme, že i velké dominantní plevely bývaly kdysi malé a vyrůstaly mezi běžnou trávou. Plevely je třeba omezovat ještě dokud jsou malé.

  3)  Pokud se trávník pravidelně zalévá a pravidelně seká (systematická kultivace správných hodnot ve společnosti), daří se trávě a ne plevelu. Tráva musí být občas zastřihována a pak se jí daří. Díky takové péči, plevel, který bují rychleji, je hned odseknut (alespoň ten velký).

  4)  Pozor - některé plevely zakrňují, jsou malé a snaží se ukrýt v trávě.

  5)  Ale je tu ještě jedno nebezpečí. Semena plevele mají schopnost se „zakonzervovat“ a přežít roky (až 20 let !) někde v zemi, dokud nepřijdou vhodné podmínky, aby se pak „probudila“ a začala znovu růst jako plevel. Jak symbolické - v podstatě jedna generace … Zakonzervovaná seménka jsou naše sklony činit nesprávné věci. Pokud jsme pod dohledem, není příležitost, která by z nás udělala zloděje. Pokud se ale zbavíme takových semének (naše nitro nebude toužit po výhodách, po bezpracném zisku, po pozici nadřazenosti atd.) a tudíž, i když nějaká příležitost příjde, zloděje z nás neudělá, protože si zloděje v sobě nosit nebudeme.

  6) Pokud v demokracii „usneme“ s tím, že trávník není potřeba tak často sekat a zavlažovat (natož aktivně odplevelovat), začne plevel bujet. A pokud mu dáme dostatek prostoru naší nedbalostí, za chvíli je zarostlá celá zahrada - ale pozor - i po posekání některá semena zůstávají v zemi dalších až 20 let …

Šťastní Dánové, aneb důvěra ve druhé

Dánové se podle průzkumů cítí (většinově !) jako šťastní a spokojení. Jak moc šťastní se cítíme my ? 

Na náměstí v Hořicích v Podkrkonoší probíhá panelová výstava a jeden panel se věnoval „důvěře“ jakou mezi sebou Dánové chovají a z toho (kromě dalšího) odvozují svoji životní spokojenost. Dobrá příležitost se na chvíli zamyslet, co je to vlastně důvěra a co způsobuje její přítomnost, případně její nepřítomnost.

• Jak si důvěřujeme my Češi mezi sebou ?
• Jak důvěřujeme státním institucím a našim politikům ?
• Co vlastně děláme, když někomu důvěřujeme ?
• Jaké dopady má naše důvěra, případně nedůvěra ?

Dokážete si představit, jak v České republice, po několika měsících své usilovné práce dáte svoje zemědělské výrobky k opuštěné silnici, vedle umístíte cenovku a hrnec na peníze a za několik dní si přijdete peníze vyzvednout ? (Toto není výsada jenom Dánska. Vyskytuje se to i v jiných zemích a v různých obdobách.)

Co vlastně děláme, když někomu důvěřujeme ? Spoléháme na jeho čestnost. Doufáme, že ten druhý člověk dodrží svůj slib, že si zachová kredit, že se poctivě bude snažit a udělá maximum, co bude v jeho moci, atd. Důvěřujeme, že jeho charakter je pozitivní a že neselže. Důvěra vyplývá z čestnosti druhých. Ve skutečnosti, opravdová důvěra jde ale ještě dál.

Podobně jako ostatní postoje, i důvěru lze zneužívat. A právě důvěra je zcela typickým příkladem zneužívání v naší zemi. Je to důsledek nemocného charakteru jednotlivce. Jak můžeme důvěřovat lidem, kteří notoricky lžou, nebo jsou nezodpovědní ?

Postoj důvěry je přitom ve zdravé společnosti tak nutný a nezbytný! Pokud pochybujete, představte si několik příkladů:  

• Jak se vám bude pracovat, když jako zaměstnanec nebudete cítit důvěru od vašeho zaměstnavatele ?
• Jak se budete cítit v roli šéfa, když byste se nemohli spolehnout na své podřízené ?
• Co vyrůstá z dětí, kterým jejich rodiče neprojevují dostatečnou důvěru ?
• Jak se vám žije v rodině a mezi nejbližšími, když si důvěřujete, nebo naopak, když si důvěřovat nemůžete ?

Když nám druzí důvěřují, cítíme svoji hodnotu, jsme na sebe hrdí, posiluje se naše zdravé sebevědomí a přichází pocit vnitřní radosti a štěstí.

Naopak, trvalá nedůvěra devastuje vztahy, vnímání druhých i sebe sama.

Pokud máme v našem okolí s čestností většinově dobré zkušenosti, důvěra může růst.

I zde platí princip SPIRÁLY: čím více bude těch, kteří budou pozitivním vzorem v čestnosti a důvěře druhým, tím silnější dopad to bude mít na celou společnost a bude se tím posilovat a utvrzovat potřebná společenská hodnota - budeme se zušlechťovat.

Ale princip Spirály se naneštěstí uplatňuje i obráceně: čím méně bude lidí čestných a nabízejících důvěru, tím se více důvěra ze společnosti začne vytrácet, protože si budeme říkat „no jen se podívejte - ti druzí nejsou čestní, tak proč bych měl být já ???“.

Vše začíná v nás samých - u našeho rozhodnutí - uvědomit si, že se můžeme rozhodnout, a že spolu s tím neseme i zodpovědnost za to, co si zvolíme. A podle toho, co si budeme volit, to se také bude realizovat.

Sami od sebe se věci ve společnosti k lepšímu nikdy nemění, samovolně vždy jen k horšímu. Z kopce jede vozík sám, ale do kopce ho musíme tlačit, musíme aktivně přispívat, dodávat energii (viz zákon entropie).

Osobní zodpovědnost, hodnoty a směřování jsou právě to, co dodává něco navíc, co přivádí k aktivitě, která nakonec odvede více práce, než pasivní rozklad a jenom za těch podmínek mohou dobré věci vítězit.

Najde se tedy více odvážných, kteří začnou žít více čestně a s větší důvěrou, kteří začnou být příkladem pro ostatní - v jiných sociálních bublinách ? Touto cestou se dobré vlastnosti mohou rozšiřovat a posilovat ve společnosti. Tak se postupně můžeme dostat i na pomyslnou úroveň Dánska 😊. Nicméně nezapomeňme - pokud bychom potom usnuli na vavřínech, opět se situace začne nařeďovat - viz „Kdo usne v demokracii, probudí se v totalitě“. Bez cílené snahy se tento postoj časem začne zase sám rozkládat.

Nutno rozlišovat: člověk který projevuje příslušnou míru důvěry není člověkem naivním, ale moudrým. Je třeba zapojit rozum a vyhodnotit každou konkrétní situaci zvlášť. Obecně většinou platí, že důvěra se získává pomaleji (čím méně důvěryhodné prostředí, tím je proces delší), ale často se rychle může ztratit (někdy stačí jedna silná špatná zkušenost).

Na druhou stranu, kdybychom se měli řídit jenom zkušenostmi a rozumem, tak se k něčemu lepšímu nikdy nepohneme. Pokud jsem na začátku článku zmínil, že „opravdová důvěra jde ale ještě dál“, měl jsem tím na mysli, že přeci jako rodiče nepřestaneme důvěřovat našim dětem potom, co naši důvěru zklamaly. Proč ? Protože je máme rádi. Naše láska nás motivuje k tomu, abychom poskytovali další a další důvěru. Znovu a znovu. Další příležitosti.

Pokud někdo nadává „sluníčkářům“, má sám ve své duši hořkost. A je to právě proto, že té lásky zažil ve svém životě nejméně a potřebuje ji nejvíce. Jak často ubližujeme druhým kvůli tomu, že u nich vidíme to, co sami nemáme a hlavně - věříme, že my to nikdy mít ani nebudeme ??? V tom spočívá hořkost.

Chceme ozdravit společnost ? Být čestnými a důvěřovat s láskou druhým je jedním z léků, o kterém naši předkové dobře věděli. To je ten návrat ke starým tradičním a ověřeným hodnotám. Ve světě jsou společnosti, kde toto stále ještě vědí a žijí mnohem spokojeněji. Přidáme se k nim ?

Další úvahy související s důvěrou jsou zde:

http://charaktercloveka.cz/?post=265   (Čestnost, poctivost, důvěra)

http://charaktercloveka.cz/?post=91     (Respektování pravdy a Iluze)

http://charaktercloveka.cz/?post=166   (Svědomí)

Je odkaz Jana Husa platný ještě i dnes ?

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, pravda tě osvobodí.“

Státní svátky máme, abychom si připomínali důležité dějinné momenty, abychom se z nich mohli poučovat, abychom pociťovali vděčnost za to, co se našim předkům povedlo a případně se poučit z toho, co se jim nepovedlo, abychom stejné chyby neopakovali zbytečně znovu.

Včera jsem se zaposlouchal do 43 minutového strhujícího vyprávění Zdeňka Mahlera o Mistru Janu Husovi (https://www.youtube.com/watch?v=abdQhCNY9Us). Je to velmi působivá smršť faktů a souvislostí. Pokud máte čas, moc doporučuji si poslechnout celé.

Vybírám z toho jen několik málo myšlenek a ty ještě redukuji. Podívejme se, jestli je jeho odkaz ještě stále platný a jestli náhodou neuvidíme nějakou podobu, nějaké podobné vzorce, dokonce i po 603 letech od doby, kdy byl Hus upálen.

Jan Hus se ve své době postavil proti těm (hlavně kněžím církve), kteří zneužívali své postavení, kupčili, obohacovali se, žili nemravně, lhali a podváděli, žili v rozporu s naukou, kterou sami učili a po obyčejných chudých lidech požadovali. Navíc zaváděli stále více poplatků za služby, které měly být poskytovány zdarma. V té době obyčejní chudí lidé žili většinově poctivě, své hodnoty měli v sobě a žili podle nich. Proto, když Hus začal kázat v proslulé Betlémské kapli Pražské, lidé naslouchali, souhlasili a následovali ho. Mluvil jejich řečí, když mluvil o poctivosti a o respektování pravdy.

Proti kolika lidem by kázal Mistr Jan Hus v dnešní společnosti ?

Kolik lidí by ho následovalo, kdyby učil to samé dnes ?

(hodnoty jsou stále stejné a stále platné a potřebné tehdy jako i dnes).

Jan Hus kázal česky, srozumitelně, denně. Vyhýbal se dogmatům, která ho v podstatě moc nezajímala. Zajímal se hlavně o to, co vyžaduje reálný skutečný život. Soustředil se na realitu a na nápravu reality. Stal se oblíbencem Prahy. Byl mladý, mravně bezúhonný, uměl mluvit, bylo na něho spolehnutí (měl svoji osobní integritu - neměnil názory podle okolností, ale jen následoval odhalování pravdy a to, co objevil, toho se držel). Jeho rozsáhlé znalosti ze studií mu umožnili jít ke kořenům věci. Pravdu a svědomí považoval za nesmírně důležité. Rozhodl se „žít v pravdě“. Co on osobně deklaroval, za to on osobně ručil - dával sám sebe k dispozici. „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, pravda tě osvobodí.“

Když budeme studovat události té doby, zjistíme překvapivě, že se nedělo nic, co bychom neznali z dnešní doby. Ty vzorce chování jsou stále stejné. Je vidět krásně paralely tehdejších událostí s těmi událostmi dnešními (úskoky, lhaní, podvody, úplatky, zneužívání, falešné obviňování, dezinformace, manipulace, …). V čem je tedy odkaz Jana Husa stále platný a aktuální ? V čem trčí stále vysoko nad nás všechny ostatní ?

Jan Hus ctil a respektoval pravdu, i když to pro něho mnohdy bylo velmi nevýhodné, velmi bolestivé a nakonec i smrtelné …

Kvůli tomu, že říkal pravdu, začal být obviňován, hanoben, pomlouván. Vyhrožovali mu, dávali ho do klatby. Věznili ho kvůli tomu, že říkal pravdu, která tehdejším mocným nebyla ani trochu příjemná. Znepříjemňoval a narušoval jim jejich životy, které trávili ve lži. Týrali ho v kobce, několik měsíců připevněného v okovech za ruce i za nohy. Vznikaly mu záněty po těle, trpěl bolestmi. Proces se s ním vlekl 8 měsíců. Opustili ho nebo zradili mnozí původní spojenci. Několikrát mu králové nebo papežové něco slíbili, ale pak to nedodrželi, nebo se náhle podmínky změnily. Místo možnosti obhajovat se, mu ve zuboženém stavu byl pouze přečten rozsudek. Povolali proti němu mnoho svědků, kteří svědčili křivě. Vyhrožovali. Slovíčkařili. Manipulovali. Neodvolal. Stál pevně, zachoval si čisté svědomí vůči sobě, vůči českému národu i vůči Bohu. Tím trčel, a několik statečných s ním. Jeronýma Pražského, který stál věrně po jeho boku, později upálili také.

Ondřej Vetchý nedávno řekl: "Ti dva, tedy Hus i Jeroným Pražský, bojovali za hodnoty, za které lidstvo bojuje neustále. Takže když jsem dostal nabídku této role, neváhal jsem, protože tito chlapi patří podle mě k tomu nejlepšímu, co se kdy v české kotlině urodilo."

(zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-brno/novinky-ze-studia/375268-ondrej-vetchy-jako-filozof-jeronym-prazsky/ ).

Přijmeme výzvu Mistra Jana Husa, která stále velmi pronikavě, i přes šest století, doléhá k nám ?

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, pravda tě osvobodí.“

Hluchota společnosti

V rámci právě probíhajícího divadelního festivalu Open Air V Hradci Králové jsme se s manželkou byli podívat na představení Divadlo beze slov. Jsou to tanečníci, kteří mají vážné vady sluchu. Jak mohou tancovat na hudbu ? Oni ji sice neslyší, ale zato ji cítí. A tak tancují - a to obdivuhodně. Věkově přibližně od 4 do 30 let. Pro mne osobně velmi očišťující událost. Stydím se, že jsem zdravý. Mám před sebou ty, kteří už nikdy nic pořádně neuslyší, nikdy si nevychutnají šumění deště, ševel listí ve větru, něžná slova, krásnou hudbu … Že ne ? Pozor. Oni mají jiné prostředky. Díky tomu, že neslyší tolik tento svět, mají dar a privilegium „slyšet“ jiné věci, které my prostě neslyšíme, ačkoli „slyšíme“. Dotek pro ně může znamenat více slov a hudby, než pro nás.

Tancovali a u toho se radovali, byli šťastní. Byli obdivuhodní. Byli báječní. Ti malincí i ti větší. Byla tam zvláštní atmosféra. Měl jsem často v očích slzy. Přál bych i všem ostatním v naší zemi, aby mohli navštívit takové výjimečné představení. Pokořující. Očišťující. Vždy, když mám takový zážitek, objeví se ve mne daleko větší touha být lepším, více naslouchat druhým, být laskavějším a chápavějším. Jaké uzdravení by přišlo do naší společnosti, kdybychom se mohli podílet pravidelně na tomto světě bez hudby a přitom s hudbou, pravděpodobně nakonec krásnější, než jakou posloucháme my - s hudbou úcty a pokory. A tak paradoxně, v určitém úhlu pohledu jsme my mnozí, se zdravým sluchem, raněni hluchotou. Hluchotou k tak základním pokladům, na kterých teprve lze stavět zdravou a radostnou společnost pro všechny.

Co kdybychom my, včetně všech našich politiků, jsme mohli občas naše nitra smočit do něčeho tak očišťujícího ? V tom prostředí vás snad ani nemůže napadnout nic nedobrého. Jsem si jistý, že bychom my všichni, i naši politici, byli více vnímaví, více uctiví jeden k druhému, a měli menší touhu a pokušení lhát nebo krást, měli menší touhu bojovat za své výhody a větší touhu se starat o prospěch těch druhých. Svět by byl krásnější, protože bychom se radovali z úcty, kterou bychom pociťovali vůči druhým i vůči sobě samým.

Podmínky pro "dobrou" demokracii

Co se týká demokracie, osobně jsem přesvědčený o tom, že demokracie může dobře fungovat jenom za podmínek splnění určitého minima morálních hodnot. Jakmile morální hodnoty klesnou pod určitou hranici, začne demokracie selhávat a to je přesně současná situace. Nutné je si uvědomit, že morální hodnoty jsou nezbytné nejen u politiků, ale i u společnosti - voličů. 

a) U politiků je to jasné - pokud nerespektují svoje vlastní svědomí + nejsou dostatečně vzdělaní a zakotvení v chápání základních společenských hodnot, začnou dělat lotroviny - kradou, lžou, podvádějí, zneužívají, … - to se dnes děje a stává se to standardem (dříve se to alespoň skrývalo, dnes už se tím někteří dokonce chlubí a říkají, že to tak je normální a správné). Pokud to někdo nechápe, dovolím si připomenout: NENÍ to správné. Politik má sloužit společnosti, ne sám sobě. 

b) Naneštěstí se zdá, že si naše společnost neuvědomuje, že STEJNĚ důležité je mít morální hodnoty i mezi lidmi - voliči. Kdo má určitou úroveň morálních hodnot (sám se snaží jednat čestně vůči sobě i druhým), nebude volit nečestné politiky. Naopak volič, který nepřemýšlí o hodnotách (je mu to jedno, není toho znalý, chápající, … ) nebo dokonce vědomě volí nečestnost v osobním životě, nebude mít asi problém volit i nečestné politiky. Pokud se ujmou moci nečestní jedinci, byť demokratickou formou, je jasné, že demokracie končí (alespoň ta „dobrá“ demokracie). Demokracie (ta originální myšlenka) je postavena na morálních hodnotách, kdy se očekává, že ať již bude vládnout kdokoli, bude se starat o všechny a bude s nimi mít dobré úmysly. Naproti tomu „Vláda lupičů“ může být také demokratická (lid si volí většinou), ale taková demokracie už nebude naplňovat základní předpoklad spravedlivě pečovat o všechny - a to je dnešní stav věcí. Ale aby toho nebylo málo, aby lupičové nebyli tak jasně viditelní, používají starou lišáckou techniku a běžíce na ulici křičí „Chyťte zloděje“ a ukazují přitom na Václava Havla, což je samozřejmě absurdní pro člověka, který ho znal, ale neznalý snadno uvěří …

Asymetrie dobra a zla

Je dobré vědět, že dobro nemůže bojovat se zlem stejně, jako zlo bojuje s dobrem, aneb proč je potřeba zachovat slušnost.

Demokracie je sice vláda lidu, ale naneštěstí se příliš nezdůrazňuje, že „kvalita“ takové demokracie je přímo úměrná „kvalitě lidu“, nebo-li stavu charakterů jednotlivých občanů, kteří tuto demokracii vytvářejí.

Společnost složená z čestných lidí bude mít demokracii čestných lidí. Společnost složená z lupičů, bude mít demokracii lupičů (alespoň dočasně). Jak je to v případě reálné společnosti (kde jsou lupiči i čestní namícháni dohromady) ? To záleží na tom, v jaké míře je zlo rozšířeno.

Pokud se již zlo přemnožilo a začíná mít nadvládu, je nutné použít násilí. Jinak se zla zbavit nelze. Důležitý je ale postoj. Zlo nelze porážet jeho vlastními prostředky. Při potlačování a přemáhání zla se nesmí používat ponižování, vysmívání, zloba, hněv, zášť a podobně. Zlu je potřeba se postavit čelem, ale zároveň pokorně a s úctou.

Pokud zlo ještě nezačalo plně vládnout, je to samozřejmě lepší situace. Nicméně, pozice dobra a zla není symetrická. Zatímco dobro má „zábrany“ „bojovat“, zlo si prostě vyhrne rukávy a používá bojové prostředky jakékoliv. Zlo se ničeho neštítí. Zábrany nemá. Asymetrie zde musí být: pokud by totiž dobro začalo používat bojové prostředky zla, samo se začíná stávat zlem. Takže asymetrie v obraně dobra spočívá v tom, že zatímco zlo používá cokoli, dobro má jenom určité omezené možnosti.

My jsme nyní možná někde na půli cesty a tak tady tak trochu zmateně a rozpačitě přešlapujeme na místě, máme intuitivní touhu po dobru a spravedlnosti, ale zároveň pozorujeme, jak se zlo vzmáhá a nabírá moci. Cítíme sami v sobě, jak „něco“ není v pořádku, ale zároveň se zdá, že nejsme schopni se sjednotit na definici, co přesně v pořádku není, neumíme to mnohdy správně pojmenovat a hlavně definovat, jak to vyřešit. Můžeme pociťovat naši vlastní bezradnost a bezmocnost, což ještě posiluje náš pocit zděšení. Nalézáme se ve „válce“, kde se nepoužívají konvenční zbraně na ničení těl, ale ve válce, kde se zbraněmi zla rozkládá poznání věcí tak, jak opravdu jsou, a tím zároveň dochází i k rozkladu hodnot a charakteru. Další asymetrie spočívá v tom, že zatímco se zlo množí velmi rychle, snadno a „samo“ (podobně jako virová nebo bakteriální nákaza), dobro roste a nabírá sílu velmi pomalu, protože jeho růst spočívá v kultivaci našeho nitra - našich charakterů, a tento proces probíhá většinou stejně pomalu a složitě, jako léčba z těžkých nemocí. Základem této „léčby“ je vlastní rozhodnutí aktivně se rozvíjet - tedy dodávat určité úsilí (na rozdíl od zla, dobro se nerozvíjí samo od sebe, ale vytváří se cílevědomou snahou). Jednu výhodu dobro v boji ale má, a to zásadní. Pokud se povede dosáhnout kultivace dobra do určité úrovně, začne mít dobro moc nad zlem. Zlo není všemocné, i když se to tak někdy zdá. Zlo se rozmnožuje jenom tam, kde je mu dáván prostor - kde se zanedbává aktivní rozvíjení a posilování dobra. Zlo je jako prostor, kde se nesvítí, kde je tma. Nasvěcovat prostor vyžaduje dodávat dostatečné množství aktivity a energie. Když svítíme pravdou, zlo sice křičí a zuří a pouští ještě větší hrůzu, ale když vytrváme a nenecháme se zastrašit, začne ustupovat, protože nemůže jinak. Zlo je deaktivováno světlem. Abychom mohli svítit pravdou, musíme ji mít nejprve sami v sobě, což znamená být čestní k sobě i k druhým, nelhat, nekrást a uchovávat si čisté svědomí.