Vzpomínky na „plakátovou válku“ v Brně během sametové revoluce 1989

Pár narychlo sepsaných a neučesaných vzpomínek pro případné zájemce  …

V době sametové revoluce mi bylo 20 let a byl jsem studentem 4. ročníku VUT Brno. Protože jsem byl co do politiky vychováván cíleně, znal jsem kromě jiného i „Svobodnou Evropou“, „Hlas Ameriky“ a „Volá Londýn“ (exilové rozhlasové stanice - jeden z mála zdrojů pravdy v ČSSR …). Naučil jsem se trpělivě a průběžně přelaďovat na našem rádiu, abych se vyhnul rušičkám a slyšel, co tam komentátoři říkali - téměř jediný zdroj pravdy. V roce 1989 jsem se díky tomu orientoval a dělal si naději, že by se snad klec přeci jenom mohla rozbít a my vyletět na svobodu.

Vzpomínám si, jak jsme jeli jako studenti vlakem do školy do Brna v neděli večer po 17. listopadu. Už z domu jsem věděl, co se stalo v Praze na Národní třídě a tak ve vlaku už bylo téma k diskuzi jasné. Po příjezdu do Brna na kolejích se rozhlašovalo, že půjdeme na demonstraci na Svoboďák (Náměstí Svobody v Brně). Protože jsme měli nějaké informace o Praze, s trochou studu ale i strachu jsme si pod zimní bundy na záda nasoukali malé polštářky z našich postelí na kolejích, pro případ, že bychom se také setkali s pendreky. 

Měli jsme strach ? Ano, měli. Nikdo nevěděl, co se může stát. Komunistická policie mohla v podstatě cokoli. Bylo relativně snadné „vyrobit“ jakékoli obvinění, někoho do něčeho namočit. Trocha výslechů, trocha vyhrožování osobního i proti rodině a člověk začal měknout … To byl policejní stát.

Na náměstí byla úžasná atmosféra. Zpívali jsme, měli jsme zapálené svíčky. Celý svoboďák světélkoval malými plaménky naděje a tepla uprostřed chladného večera. Musím říct, že se mi sevřelo hrdlo (a asi jsem nebyl sám), když jsme začali pozorovat, jak se v každé výstupní uličce Svoboďáku objevila obrněná vozidla VB a policisté se štíty a přilbami … Ale po určitém čas (který se mi tehdy zdál opravdu hodně dlouhý …) se najednou jakoby zázrakem rozestoupili a nám se ulevilo. Naše naděje zase trochu vzrostla.

První týden po 17. listopadu 1989 jsme se sešli ještě ve škole a povídali si. Pamatuji si, jak se mě uvědomělí soudruzi studenti snažili přesvědčit, že jsem na scestí, když chci jít do revoluce s pofidérním „imperialistou Havlem - zaprodancem západu“. Že bych měl být vděčný komunistům za jejich péči a za blahobyt, který nám vyrobili … Ale já věděl své. Věděl jsem o komunistickém převratu v únoru 1948, věděl jsem o svinstvech v 50-tých letech, věděl jsem o mé babičce a dědovi, kteří dřeli, aby měli koloniál s potravinami v Hradci Králové a pak jim ho komunisti prostě ukradli (včetně celého domu). Věděl jsem o „měně“ a o tom, že co si poctivě babička a děda oddřeli a naspořili, to jim zmizelo, věděl jsem to tom, že můj strýc ani můj otec nemohli studovat, i když chtěli, protože byli „děti živnostníků“, věděl jsem, že děti mého strýce měli problémy, aby mohli studovat. Věděl jsem dost na to, abych svazákům nevěnoval pozornost a vložil své úsilí do revoluce, abychom mohli mít svobodu. Bylo to dobrodružné, byla v těch dnech velká nejistota, jak to dopadne, ale věřili jsme, že to dopadne dobře a něco jsme pro to dělali. A dopadlo to dobře, tedy alespoň v tom bodě, že se revoluce povedla a my opravdu získali svobodu. Ten pocit byl úžasný. Ale v tom nadšení a neznalosti věcí jsme byli naivní, že od nyní už to bude jenom dobré. Že už pro to nebudeme muset nic víc dělat, že to půjde „samo“. A to byl omyl. Ti prozíravější se snažili zdůrazňovat ideály a hodnoty, ale byli čím dál tím častěji okřikováni a umlčováni takovými, jako byl Václav Klaus a jeho neviditelná ruka trhu. A teď, po 29 letech ignorování hodnot a idejí jsme tam, kde jsme. Pouhých 29 let a jsme zase zpět, na prahu nesvobody. Tak doufám, že se snad z toho už někdo poučí, a tentokrát něco uděláme jinak.

V Brně krátce po 17. listopadu 1989 vypukla „Plakátová válka“:

další fotografie zde:  https://www.facebook.com/charakter.cloveka/posts/1378864635588612

Co byla „plakátová válka“ a proč ?

Mnozí lidé v té době byli zmatení, nevěděli, kde je pravda a komu věřit. Mnozí méně či více ještě věřili komunistům, nebo alespoň nedůvěřovali podezřelým „cizincům“, protože masivní komunistická propaganda prostě fungovala a působila (podobně jako dnes Babišovská), ať člověk chtěl nebo ne. Nikde se běžně v té době pravda psát nemohla. Vše bylo cenzurované: noviny, rádio, televize. Nebyl internet, nebyly mobilní telefony, nebyl kontakt se světem, snad jen přes výše uvedená rádia, propašované knihy a časopisy, eventuálně samizdat.

Jak „plakátová válka“ probíhala ?

Bylo potřeba co nejrychleji předat základní pravdy - „kdo je kdo“ a „kdo má jaké úmysly“. Nebyly běžně dostupné počítače, nebyly kopírky, jen vyjímečně cyklostyly a ty byly jenom na úřadech a ve firmách, jehličkové tiskárny většinou jen na školách a ve firmách, doma nevím, asi výjimečně. Jak tedy rychle množit informace ?

Na to doufám nikdy nezapomenu: desítky obětavých studentů, plných nadšení odhodlání a hrdosti - pocitu, že teď to jejich vlast opravdu potřebuje - si přivezli z domovů vodovky, tempery, pastelky, štětce, papíry a výroba začala. NON-STOP výroba plakátů na kolejích - přes celou noc - nespaly a vyráběly - většinou holky. Psalo se ručně, kreslilo se jednoduše. Stateční a odhodlaní kluci vyráželi kolem 4 - 5 hodiny do ranního Brna po skupinkách a vylepovali někdy ještě vlhké letáky na výlohy a do tramvají, aby pracující jedoucí na ranní směnu měli pravdivé informace. Když to zjistili komunisté, vyslali milicionáře, kteří se svými týmy také vyráželi ráno, strhávali studentské letáky a lepili tam svá uvědomělá prohlášení … (viz ukázka níže) a jejich varování před „revolucionáři“ (dnes je to dost podobné, mimochodem). Bylo to o tom, kdo dříve, kdo častěji, kdo rychleji a hlavně - kdo to nevzdá. To byla plakátová válka. Den za dnem, co za nocí. Bylo to nadšení, nasazení, hrdost a boj.

Příklad "uvědomělých" prohlášení svazáků:

Studenti také s herci vyráželi speciálními autobusy na vesnice, informovat spoluobčany o tom, jak se věci opravdu mají. Těch akcí bylo mnoho. Kdo mohl, ten se nějak zapojil a nějak se snažil. To tak zvané „zvonění klíčů“ se stalo určitým klišé, takže mám podezření, že mnozí z mladých generací si myslí (pokud si vůbec něco o tom myslí), že revoluce probíhala tak, že se sešli jednoho dne všichni svorně na Václaváku, zacinkali klíči a vše bylo hotové. Tak to nebylo. Ze začátku to bylo několik vyčerpávajících týdnů usilovného snažení, obav a strachů a obětování všeho, aby to snad dopadlo dobře. Mnoho jednání a vyjednávání. Nikdo neměl zkušenost. Učili jsme se za pochodu. Ale bylo to krásné.

Nenechme si vzít svobodu ! A pokud jí nám někdo chce vzít, musíme mu ukázat, že mu ji jen tak nedáme. Bojoval jsem tenkrát za sebe a za mé rodiče, kteří svůj produktivní věk prožili v komunismu. Teď budu zase bojovat za sebe, ale také za mé děti a jejich potomky, aby měli a neztratili to, co je tak velmi drahocenné - totiž svobodu.

Hlasování o lži

Ano, je pravda, že parlament může hlasovat o zrušení zákona gravitace, ale bez ohledu na výsledek jejich hlasování, zákon gravitace bude platit i nadále. 

Naprosto stejné je to i se zákonem pravdy. Bez ohledu na výsledky hlasování, pravda zůstává pravdou a lež lží. 

Nutno ale ještě zdůraznit, že lhaním se něco stane, něco se změní. Není to tak, že lež jen někdo vypustí a tím to skončí. Každá lež má svoje následky. Jak osobní, tak společenské. 

Šíření lži ve společnosti může mít fatální dopad na jednotlivce po celé další generace. 

Šíření lži jednotlivcem má fatální důsledky na něho samotného, protože z člověka ušlechtilého se vytváří jeho derivát, ruina, pozůstatek, protože s každou lží tato bytost popírá svoji vlastní existenci. Abychom mohli lhát druhým, musíme nejprve zalhat sami sobě.

Co se vlastně v nás děje, když jsme nečestní, když zapíráme pravdu ?

Zásadní podmínkou pro „vytvoření“ jakékoli nečestnosti směřující z nás ven je, že nejprve musíme zalhat sami sobě - dovnitř. Jak se to stane ? Jednoduše. Myšlenka se záměrem o nepravdě se musí nejprve objevit v naší mysli. Abychom ji mohli vypustit ven (anebo ji i nechat jenom zabydlit v nás, v naší mysli), musí nejprve projít kolem strážce, který hlídá její čestnost (čestnost jejího záměru). Pokud záměr není čestný, strážce spouští alarm. Tím strážcem je naše svědomí. Protože máme možnost se svobodně rozhodnout, máme tudíž i možnost ignorovat varování strážce, ale tady právě dochází k tomu, že ačkoli víme, že něco není správně, přesto se rozhodneme jinak. To je první zalhání - sobě samým. Abychom mohli oklamat druhé, musíme nejprve oklamat sami sebe. Což ovšem znamená tak trochu zapřít sama sebe. My přeci víme, že jsme, že existujeme. Ale v této fázi vlastně sami sobě namlouváme, že tak trochu sami neexistujeme. Dobrovolně vstupujeme do nesmírné pasti, které se říká iluze. Vypadá nevině, dokud nepochopíme její mechanismus a hlavně její následky.

Brýle na očích

Chcete-li přirovnání, můžeme si představit, že každý z nás nosíme brýle. Řekněme, ne dioptrické, ale ochranné, s čirými rovnými skly. Abychom provedli jakoukoli nečestnost (čin s nespravedlivým záměrem), musíme si to sami před sebou nejprve nějak skrýt, musíme nejprve nějak zařídit, že to, co vidíme, že dobré není (lež), musíme nejprve nějak zneviditelnit, abychom byli schopni jít dál. Nemůžeme přeci popřít sami sebe. Popření sebe sama je jeden z nejvíce devastujících činů, který přináší zpochybnění naší vlastní existence a tudíž ceny naší existence - sebehodnoty (odůvodnění, proč vůbec má cenu, abych existoval). A tak v rámci naší snahy nevidět, si na ochranné sklo nalepíme kus něčeho neprůzračného (nějakou nečistotu), abychom se na tu pravdu o naší lži nemuseli dívat. Sklápíme přeci oči, nebo se alespoň díváme jinam, ne ?

Ale ta nečistota sama ze skla neodpadne a není ani „selektivní inteligentní nečistotou“, která umí zakrýt právě jenom jeden vybraný předmět. Je to univerzální nečistota, která zůstává na skle a zneviditelňuje všechno další, co zůstává v jejím zorném úhlu. A pokud takto člověk pokračuje dál, nečistot na jeho skle přibývá a ten původně ostrý obraz věcí tak, jak opravdu jsou, se postupně mění stále více a více na obraz směsice iluzí a dokreslovaných míst, která nevidíme a vidět prostě nemůžeme, dokud neočistíme naše skla. Protože máme ale „pud“ vidět, instinkt „vidět“, máme velkou touhu „vidět“, pak, když to nejde přirozeně, alespoň si tam máme tendenci něco dokreslit - dle naší fantazie a přání.

Je to stejně naivní (ale zdaleka ne tak legrační), jako když pozorujeme pobaveně malé děti, které si hrají na schovávanou tak, že si zakryjí svoje vlastní oči a věří, že je lidé v jejich okolí přestali vidět.

Nejbolestivější jsou vždycky začátky. Jeden vězeň týraný během komunismu vzpomínal: „nejvíc při výslechu bolelo prvních 15 - 20 ran, pak už to začínalo být jedno.“ Schopnost adaptace nám mnohdy pomáhá přežít, ale mnohdy nám pomáhá i hynout (viz princip „Syndrom uvařené žáby“). Po prvních zapřeních náš cit postupně otupuje, hlas našeho svědomí je slyšet slaběji. Není to tím, že by hlas mluvil tišeji, ale my sami si zavíráme uši, abychom ho neslyšeli, takže sami v sobě vyrábíme stále větší duchovní hluchotu. Zavíráme naše oči před pravdou a vyrábíme si naši duchovní slepotu.

Jak potom můžeme mít zdravou sebedůvěru, zdravé mínění o nás samých? Jak můžeme mít ze sebe samých zdravou a upřímnou radost? Pokud volíme „zneviditelnění“, naše hodnota v našich vlastních očích klesá, což nemáme rádi, toho se bojíme. Začíná boj o kompenzaci narušeného sebevědomí.

A tak začíná začarovaný kruh - kruh „prokletí“, ze kterého se velmi špatně vystupuje. Abych to vysvětlil parafrází, kterou jsem z legrace vytvořil před mnoha lety: „Pokud ztratíme rozum, už v nás pak nezbývá nic jiného, co by nám řeklo, že jsme ho ztratili“.

Pravda z dlouhodobého hlediska vždy vítězí. Pravda má vždy větší sílu než lež. Pravdu nemůžeme zničit, protože existuje sama o sobě. Naopak lež bude dříve či později odhalena. Pravda je jedním ze základních principů, na kterých je postavena naše existence. Byli jsme stvořeni na základě pravdy. Máme jenom dvě možnosti, co s pravdou můžeme dělat. Buď ji vyhledávat, učit se ji, přijímat ji, žít podle ní a obhajovat ji, nebo ji ignorovat, potlačovat, zamlžovat, překrucovat a popírat, ale nikdy ji nemůžeme zničit.

Citace z článku  "Respektování pravdy a Iluze"   http://charaktercloveka.cz/?post=91