Ano, je pravda,
že parlament může hlasovat o zrušení zákona gravitace, ale bez ohledu na
výsledek jejich hlasování, zákon gravitace bude platit i nadále.
Naprosto
stejné je to i se zákonem pravdy. Bez ohledu na výsledky hlasování, pravda
zůstává pravdou a lež lží.
Nutno ale ještě zdůraznit, že lhaním se něco stane,
něco se změní. Není to tak, že lež jen někdo vypustí a tím to skončí. Každá lež
má svoje následky. Jak osobní, tak společenské.
Šíření lži ve
společnosti může mít fatální dopad na jednotlivce po celé další generace.
Šíření lži jednotlivcem má fatální důsledky na něho samotného,
protože z člověka ušlechtilého se vytváří jeho derivát, ruina, pozůstatek,
protože s každou lží tato bytost popírá svoji vlastní existenci. Abychom mohli
lhát druhým, musíme nejprve zalhat sami sobě.
Co se vlastně v nás děje, když jsme nečestní, když
zapíráme pravdu ?
Zásadní podmínkou pro „vytvoření“ jakékoli nečestnosti
směřující z nás ven je, že nejprve musíme zalhat sami sobě - dovnitř. Jak se to stane ? Jednoduše. Myšlenka
se záměrem o nepravdě se musí nejprve objevit v naší mysli. Abychom ji
mohli vypustit ven (anebo ji i nechat jenom zabydlit v nás, v naší
mysli), musí nejprve projít kolem strážce, který hlídá její čestnost (čestnost
jejího záměru). Pokud záměr není čestný, strážce spouští alarm. Tím strážcem je
naše svědomí. Protože máme možnost se svobodně rozhodnout, máme tudíž i možnost
ignorovat varování strážce, ale tady právě dochází k tomu, že ačkoli víme,
že něco není správně, přesto se rozhodneme jinak. To je první zalhání - sobě samým. Abychom mohli oklamat druhé, musíme
nejprve oklamat sami sebe. Což ovšem znamená tak trochu zapřít sama sebe. My
přeci víme, že jsme, že existujeme. Ale v této fázi vlastně sami sobě
namlouváme, že tak trochu sami neexistujeme. Dobrovolně vstupujeme do nesmírné
pasti, které se říká iluze. Vypadá nevině, dokud nepochopíme její mechanismus a hlavně její
následky.
Brýle na očích
Chcete-li přirovnání, můžeme si
představit, že každý z nás nosíme brýle. Řekněme, ne dioptrické, ale
ochranné, s čirými rovnými skly. Abychom provedli jakoukoli nečestnost
(čin s nespravedlivým záměrem), musíme si to sami před sebou nejprve nějak
skrýt, musíme nejprve nějak zařídit, že to, co vidíme, že dobré
není (lež), musíme nejprve nějak zneviditelnit, abychom byli schopni jít dál.
Nemůžeme přeci popřít sami sebe. Popření sebe sama je jeden z nejvíce
devastujících činů, který přináší zpochybnění naší vlastní existence a
tudíž ceny naší
existence - sebehodnoty (odůvodnění, proč vůbec má cenu, abych existoval). A
tak v rámci naší snahy nevidět, si na ochranné sklo nalepíme
kus něčeho neprůzračného (nějakou nečistotu), abychom se na tu pravdu o naší
lži nemuseli dívat. Sklápíme přeci oči, nebo se alespoň díváme jinam, ne ?
Ale ta nečistota sama ze skla neodpadne a není ani
„selektivní inteligentní nečistotou“, která umí zakrýt právě jenom jeden
vybraný předmět. Je to univerzální nečistota, která zůstává na skle a
zneviditelňuje všechno další, co zůstává v jejím zorném úhlu. A pokud
takto člověk pokračuje dál, nečistot na jeho skle přibývá a ten původně ostrý
obraz věcí tak, jak opravdu jsou, se postupně mění stále více a více na obraz
směsice iluzí a dokreslovaných míst, která nevidíme a vidět prostě nemůžeme,
dokud neočistíme naše skla. Protože máme ale „pud“ vidět, instinkt „vidět“,
máme velkou touhu „vidět“, pak, když to nejde přirozeně, alespoň si tam máme
tendenci něco dokreslit - dle naší fantazie a přání.
Je to stejně naivní (ale zdaleka
ne tak legrační), jako když pozorujeme pobaveně malé děti, které si hrají na
schovávanou tak, že si zakryjí svoje vlastní oči a věří, že je lidé
v jejich okolí přestali vidět.
Nejbolestivější jsou vždycky
začátky. Jeden vězeň týraný během komunismu vzpomínal: „nejvíc při výslechu
bolelo prvních 15 - 20 ran, pak už to začínalo být jedno.“ Schopnost adaptace
nám mnohdy pomáhá přežít, ale mnohdy nám pomáhá i hynout (viz princip „Syndrom
uvařené žáby“). Po prvních zapřeních náš cit postupně otupuje, hlas našeho
svědomí je slyšet slaběji. Není to tím, že by hlas mluvil tišeji, ale my sami
si zavíráme uši, abychom ho neslyšeli, takže sami v sobě vyrábíme stále
větší duchovní hluchotu. Zavíráme naše oči před pravdou a vyrábíme si naši duchovní
slepotu.
Jak potom můžeme mít zdravou
sebedůvěru, zdravé mínění o nás samých? Jak můžeme mít ze sebe samých zdravou a
upřímnou radost? Pokud volíme „zneviditelnění“, naše hodnota v našich vlastních
očích klesá, což nemáme rádi, toho se bojíme. Začíná boj o kompenzaci
narušeného sebevědomí.
A tak začíná začarovaný kruh -
kruh „prokletí“, ze kterého se velmi špatně vystupuje. Abych to vysvětlil
parafrází, kterou jsem z legrace vytvořil před mnoha lety: „Pokud ztratíme
rozum, už v nás pak nezbývá nic jiného, co by nám řeklo, že jsme ho
ztratili“.
Pravda z dlouhodobého hlediska vždy vítězí. Pravda má
vždy větší sílu než lež. Pravdu nemůžeme zničit, protože existuje sama o sobě.
Naopak lež bude dříve či později odhalena. Pravda je jedním ze základních
principů, na kterých je postavena naše existence. Byli jsme stvořeni na základě
pravdy. Máme jenom dvě možnosti, co s pravdou můžeme dělat. Buď ji
vyhledávat, učit se ji, přijímat ji, žít podle ní a obhajovat ji, nebo ji
ignorovat, potlačovat, zamlžovat, překrucovat a popírat, ale nikdy ji nemůžeme
zničit.
Citace z článku "Respektování pravdy a Iluze" http://charaktercloveka.cz/?post=91
Žádné komentáře:
Okomentovat