Vzpomínky na „plakátovou válku“ v Brně během sametové revoluce 1989

Pár narychlo sepsaných a neučesaných vzpomínek pro případné zájemce  …

V době sametové revoluce mi bylo 20 let a byl jsem studentem 4. ročníku VUT Brno. Protože jsem byl co do politiky vychováván cíleně, znal jsem kromě jiného i „Svobodnou Evropou“, „Hlas Ameriky“ a „Volá Londýn“ (exilové rozhlasové stanice - jeden z mála zdrojů pravdy v ČSSR …). Naučil jsem se trpělivě a průběžně přelaďovat na našem rádiu, abych se vyhnul rušičkám a slyšel, co tam komentátoři říkali - téměř jediný zdroj pravdy. V roce 1989 jsem se díky tomu orientoval a dělal si naději, že by se snad klec přeci jenom mohla rozbít a my vyletět na svobodu.

Vzpomínám si, jak jsme jeli jako studenti vlakem do školy do Brna v neděli večer po 17. listopadu. Už z domu jsem věděl, co se stalo v Praze na Národní třídě a tak ve vlaku už bylo téma k diskuzi jasné. Po příjezdu do Brna na kolejích se rozhlašovalo, že půjdeme na demonstraci na Svoboďák (Náměstí Svobody v Brně). Protože jsme měli nějaké informace o Praze, s trochou studu ale i strachu jsme si pod zimní bundy na záda nasoukali malé polštářky z našich postelí na kolejích, pro případ, že bychom se také setkali s pendreky. 

Měli jsme strach ? Ano, měli. Nikdo nevěděl, co se může stát. Komunistická policie mohla v podstatě cokoli. Bylo relativně snadné „vyrobit“ jakékoli obvinění, někoho do něčeho namočit. Trocha výslechů, trocha vyhrožování osobního i proti rodině a člověk začal měknout … To byl policejní stát.

Na náměstí byla úžasná atmosféra. Zpívali jsme, měli jsme zapálené svíčky. Celý svoboďák světélkoval malými plaménky naděje a tepla uprostřed chladného večera. Musím říct, že se mi sevřelo hrdlo (a asi jsem nebyl sám), když jsme začali pozorovat, jak se v každé výstupní uličce Svoboďáku objevila obrněná vozidla VB a policisté se štíty a přilbami … Ale po určitém čas (který se mi tehdy zdál opravdu hodně dlouhý …) se najednou jakoby zázrakem rozestoupili a nám se ulevilo. Naše naděje zase trochu vzrostla.

První týden po 17. listopadu 1989 jsme se sešli ještě ve škole a povídali si. Pamatuji si, jak se mě uvědomělí soudruzi studenti snažili přesvědčit, že jsem na scestí, když chci jít do revoluce s pofidérním „imperialistou Havlem - zaprodancem západu“. Že bych měl být vděčný komunistům za jejich péči a za blahobyt, který nám vyrobili … Ale já věděl své. Věděl jsem o komunistickém převratu v únoru 1948, věděl jsem o svinstvech v 50-tých letech, věděl jsem o mé babičce a dědovi, kteří dřeli, aby měli koloniál s potravinami v Hradci Králové a pak jim ho komunisti prostě ukradli (včetně celého domu). Věděl jsem o „měně“ a o tom, že co si poctivě babička a děda oddřeli a naspořili, to jim zmizelo, věděl jsem to tom, že můj strýc ani můj otec nemohli studovat, i když chtěli, protože byli „děti živnostníků“, věděl jsem, že děti mého strýce měli problémy, aby mohli studovat. Věděl jsem dost na to, abych svazákům nevěnoval pozornost a vložil své úsilí do revoluce, abychom mohli mít svobodu. Bylo to dobrodružné, byla v těch dnech velká nejistota, jak to dopadne, ale věřili jsme, že to dopadne dobře a něco jsme pro to dělali. A dopadlo to dobře, tedy alespoň v tom bodě, že se revoluce povedla a my opravdu získali svobodu. Ten pocit byl úžasný. Ale v tom nadšení a neznalosti věcí jsme byli naivní, že od nyní už to bude jenom dobré. Že už pro to nebudeme muset nic víc dělat, že to půjde „samo“. A to byl omyl. Ti prozíravější se snažili zdůrazňovat ideály a hodnoty, ale byli čím dál tím častěji okřikováni a umlčováni takovými, jako byl Václav Klaus a jeho neviditelná ruka trhu. A teď, po 29 letech ignorování hodnot a idejí jsme tam, kde jsme. Pouhých 29 let a jsme zase zpět, na prahu nesvobody. Tak doufám, že se snad z toho už někdo poučí, a tentokrát něco uděláme jinak.

V Brně krátce po 17. listopadu 1989 vypukla „Plakátová válka“:

další fotografie zde:  https://www.facebook.com/charakter.cloveka/posts/1378864635588612

Co byla „plakátová válka“ a proč ?

Mnozí lidé v té době byli zmatení, nevěděli, kde je pravda a komu věřit. Mnozí méně či více ještě věřili komunistům, nebo alespoň nedůvěřovali podezřelým „cizincům“, protože masivní komunistická propaganda prostě fungovala a působila (podobně jako dnes Babišovská), ať člověk chtěl nebo ne. Nikde se běžně v té době pravda psát nemohla. Vše bylo cenzurované: noviny, rádio, televize. Nebyl internet, nebyly mobilní telefony, nebyl kontakt se světem, snad jen přes výše uvedená rádia, propašované knihy a časopisy, eventuálně samizdat.

Jak „plakátová válka“ probíhala ?

Bylo potřeba co nejrychleji předat základní pravdy - „kdo je kdo“ a „kdo má jaké úmysly“. Nebyly běžně dostupné počítače, nebyly kopírky, jen vyjímečně cyklostyly a ty byly jenom na úřadech a ve firmách, jehličkové tiskárny většinou jen na školách a ve firmách, doma nevím, asi výjimečně. Jak tedy rychle množit informace ?

Na to doufám nikdy nezapomenu: desítky obětavých studentů, plných nadšení odhodlání a hrdosti - pocitu, že teď to jejich vlast opravdu potřebuje - si přivezli z domovů vodovky, tempery, pastelky, štětce, papíry a výroba začala. NON-STOP výroba plakátů na kolejích - přes celou noc - nespaly a vyráběly - většinou holky. Psalo se ručně, kreslilo se jednoduše. Stateční a odhodlaní kluci vyráželi kolem 4 - 5 hodiny do ranního Brna po skupinkách a vylepovali někdy ještě vlhké letáky na výlohy a do tramvají, aby pracující jedoucí na ranní směnu měli pravdivé informace. Když to zjistili komunisté, vyslali milicionáře, kteří se svými týmy také vyráželi ráno, strhávali studentské letáky a lepili tam svá uvědomělá prohlášení … (viz ukázka níže) a jejich varování před „revolucionáři“ (dnes je to dost podobné, mimochodem). Bylo to o tom, kdo dříve, kdo častěji, kdo rychleji a hlavně - kdo to nevzdá. To byla plakátová válka. Den za dnem, co za nocí. Bylo to nadšení, nasazení, hrdost a boj.

Příklad "uvědomělých" prohlášení svazáků:

Studenti také s herci vyráželi speciálními autobusy na vesnice, informovat spoluobčany o tom, jak se věci opravdu mají. Těch akcí bylo mnoho. Kdo mohl, ten se nějak zapojil a nějak se snažil. To tak zvané „zvonění klíčů“ se stalo určitým klišé, takže mám podezření, že mnozí z mladých generací si myslí (pokud si vůbec něco o tom myslí), že revoluce probíhala tak, že se sešli jednoho dne všichni svorně na Václaváku, zacinkali klíči a vše bylo hotové. Tak to nebylo. Ze začátku to bylo několik vyčerpávajících týdnů usilovného snažení, obav a strachů a obětování všeho, aby to snad dopadlo dobře. Mnoho jednání a vyjednávání. Nikdo neměl zkušenost. Učili jsme se za pochodu. Ale bylo to krásné.

Nenechme si vzít svobodu ! A pokud jí nám někdo chce vzít, musíme mu ukázat, že mu ji jen tak nedáme. Bojoval jsem tenkrát za sebe a za mé rodiče, kteří svůj produktivní věk prožili v komunismu. Teď budu zase bojovat za sebe, ale také za mé děti a jejich potomky, aby měli a neztratili to, co je tak velmi drahocenné - totiž svobodu.