Kde začínají problémy lidstva ?

Ptám-li se sám sebe, kde začíná všechno zlo, inu, řekl bych, že u sebestřednosti. A o tom, jestli budeme sebestřední nebo ne, se potřebujeme rozhodnout každý sám v sobě. Každý máme tuto možnost volby a zároveň i tuto zodpovědnost nějak zvolit.

Od sebestřednosti, zdá se, se pak odvíjí všechno ostatní.

S kým je vám příjemněji ? S člověkem, který nejčastěji mluví hlavně sám o sobě, má hodně starostí, co a jak zvládne, nebo spíše s člověkem, který vám pozorně naslouchá, je v něm klid, má o vás skutečný zájem a je připravený vám pomoci, pokud to bude potřeba ?

Sebestřednost v sobě obsahuje nebezpečí tragického nekonečného zacyklování ve svém vlastním soukromém světě, kde je velmi snadné generovat nikdy nekončící seznam osobních problémů, které jsou schopny plně zaměstnat naši mysl až do nekonečna, a kteréžto problémy často vedou k pocitům trýzně, žalu nebo nespravedlnosti. Mezi dcery sebestřednosti určitě patří i sebelítost. Díky sebestřednosti si ani nevšimneme, že kolem nás existují ještě i další světy, světy bytostí kolem nás, o které, když se začneme s upřímným zájmem a láskou zajímat, tak náš vlastní svět, dříve snad naplněný žalem, trýzní a temnotou, se začne podivuhodně naplňovat světlem, klidem a radostí.

Zůstaneme-li však jen ve svém vlastním světě, nutně bude muset začít docházet ke konfliktům s druhými světy a dokonce i s naším vlastním světem (s naším svědomím), protože naše světy se nevyhnutelně prolínají se světy druhých a díky postoji sebestřednosti budeme mít pocit, že právě my jsme ti, kteří mají na všechno právo a že právě naše názory jsou ty jediné správné, protože my jsme ti, kteří jsou středem celého vesmíru.

Vzpomínky na „plakátovou válku“ v Brně během sametové revoluce 1989

Pár narychlo sepsaných a neučesaných vzpomínek pro případné zájemce  …

V době sametové revoluce mi bylo 20 let a byl jsem studentem 4. ročníku VUT Brno. Protože jsem byl co do politiky vychováván cíleně, znal jsem kromě jiného i „Svobodnou Evropou“, „Hlas Ameriky“ a „Volá Londýn“ (exilové rozhlasové stanice - jeden z mála zdrojů pravdy v ČSSR …). Naučil jsem se trpělivě a průběžně přelaďovat na našem rádiu, abych se vyhnul rušičkám a slyšel, co tam komentátoři říkali - téměř jediný zdroj pravdy. V roce 1989 jsem se díky tomu orientoval a dělal si naději, že by se snad klec přeci jenom mohla rozbít a my vyletět na svobodu.

Vzpomínám si, jak jsme jeli jako studenti vlakem do školy do Brna v neděli večer po 17. listopadu. Už z domu jsem věděl, co se stalo v Praze na Národní třídě a tak ve vlaku už bylo téma k diskuzi jasné. Po příjezdu do Brna na kolejích se rozhlašovalo, že půjdeme na demonstraci na Svoboďák (Náměstí Svobody v Brně). Protože jsme měli nějaké informace o Praze, s trochou studu ale i strachu jsme si pod zimní bundy na záda nasoukali malé polštářky z našich postelí na kolejích, pro případ, že bychom se také setkali s pendreky. 

Měli jsme strach ? Ano, měli. Nikdo nevěděl, co se může stát. Komunistická policie mohla v podstatě cokoli. Bylo relativně snadné „vyrobit“ jakékoli obvinění, někoho do něčeho namočit. Trocha výslechů, trocha vyhrožování osobního i proti rodině a člověk začal měknout … To byl policejní stát.

Na náměstí byla úžasná atmosféra. Zpívali jsme, měli jsme zapálené svíčky. Celý svoboďák světélkoval malými plaménky naděje a tepla uprostřed chladného večera. Musím říct, že se mi sevřelo hrdlo (a asi jsem nebyl sám), když jsme začali pozorovat, jak se v každé výstupní uličce Svoboďáku objevila obrněná vozidla VB a policisté se štíty a přilbami … Ale po určitém čas (který se mi tehdy zdál opravdu hodně dlouhý …) se najednou jakoby zázrakem rozestoupili a nám se ulevilo. Naše naděje zase trochu vzrostla.

První týden po 17. listopadu 1989 jsme se sešli ještě ve škole a povídali si. Pamatuji si, jak se mě uvědomělí soudruzi studenti snažili přesvědčit, že jsem na scestí, když chci jít do revoluce s pofidérním „imperialistou Havlem - zaprodancem západu“. Že bych měl být vděčný komunistům za jejich péči a za blahobyt, který nám vyrobili … Ale já věděl své. Věděl jsem o komunistickém převratu v únoru 1948, věděl jsem o svinstvech v 50-tých letech, věděl jsem o mé babičce a dědovi, kteří dřeli, aby měli koloniál s potravinami v Hradci Králové a pak jim ho komunisti prostě ukradli (včetně celého domu). Věděl jsem o „měně“ a o tom, že co si poctivě babička a děda oddřeli a naspořili, to jim zmizelo, věděl jsem to tom, že můj strýc ani můj otec nemohli studovat, i když chtěli, protože byli „děti živnostníků“, věděl jsem, že děti mého strýce měli problémy, aby mohli studovat. Věděl jsem dost na to, abych svazákům nevěnoval pozornost a vložil své úsilí do revoluce, abychom mohli mít svobodu. Bylo to dobrodružné, byla v těch dnech velká nejistota, jak to dopadne, ale věřili jsme, že to dopadne dobře a něco jsme pro to dělali. A dopadlo to dobře, tedy alespoň v tom bodě, že se revoluce povedla a my opravdu získali svobodu. Ten pocit byl úžasný. Ale v tom nadšení a neznalosti věcí jsme byli naivní, že od nyní už to bude jenom dobré. Že už pro to nebudeme muset nic víc dělat, že to půjde „samo“. A to byl omyl. Ti prozíravější se snažili zdůrazňovat ideály a hodnoty, ale byli čím dál tím častěji okřikováni a umlčováni takovými, jako byl Václav Klaus a jeho neviditelná ruka trhu. A teď, po 29 letech ignorování hodnot a idejí jsme tam, kde jsme. Pouhých 29 let a jsme zase zpět, na prahu nesvobody. Tak doufám, že se snad z toho už někdo poučí, a tentokrát něco uděláme jinak.

V Brně krátce po 17. listopadu 1989 vypukla „Plakátová válka“:

další fotografie zde:  https://www.facebook.com/charakter.cloveka/posts/1378864635588612

Co byla „plakátová válka“ a proč ?

Mnozí lidé v té době byli zmatení, nevěděli, kde je pravda a komu věřit. Mnozí méně či více ještě věřili komunistům, nebo alespoň nedůvěřovali podezřelým „cizincům“, protože masivní komunistická propaganda prostě fungovala a působila (podobně jako dnes Babišovská), ať člověk chtěl nebo ne. Nikde se běžně v té době pravda psát nemohla. Vše bylo cenzurované: noviny, rádio, televize. Nebyl internet, nebyly mobilní telefony, nebyl kontakt se světem, snad jen přes výše uvedená rádia, propašované knihy a časopisy, eventuálně samizdat.

Jak „plakátová válka“ probíhala ?

Bylo potřeba co nejrychleji předat základní pravdy - „kdo je kdo“ a „kdo má jaké úmysly“. Nebyly běžně dostupné počítače, nebyly kopírky, jen vyjímečně cyklostyly a ty byly jenom na úřadech a ve firmách, jehličkové tiskárny většinou jen na školách a ve firmách, doma nevím, asi výjimečně. Jak tedy rychle množit informace ?

Na to doufám nikdy nezapomenu: desítky obětavých studentů, plných nadšení odhodlání a hrdosti - pocitu, že teď to jejich vlast opravdu potřebuje - si přivezli z domovů vodovky, tempery, pastelky, štětce, papíry a výroba začala. NON-STOP výroba plakátů na kolejích - přes celou noc - nespaly a vyráběly - většinou holky. Psalo se ručně, kreslilo se jednoduše. Stateční a odhodlaní kluci vyráželi kolem 4 - 5 hodiny do ranního Brna po skupinkách a vylepovali někdy ještě vlhké letáky na výlohy a do tramvají, aby pracující jedoucí na ranní směnu měli pravdivé informace. Když to zjistili komunisté, vyslali milicionáře, kteří se svými týmy také vyráželi ráno, strhávali studentské letáky a lepili tam svá uvědomělá prohlášení … (viz ukázka níže) a jejich varování před „revolucionáři“ (dnes je to dost podobné, mimochodem). Bylo to o tom, kdo dříve, kdo častěji, kdo rychleji a hlavně - kdo to nevzdá. To byla plakátová válka. Den za dnem, co za nocí. Bylo to nadšení, nasazení, hrdost a boj.

Příklad "uvědomělých" prohlášení svazáků:

Studenti také s herci vyráželi speciálními autobusy na vesnice, informovat spoluobčany o tom, jak se věci opravdu mají. Těch akcí bylo mnoho. Kdo mohl, ten se nějak zapojil a nějak se snažil. To tak zvané „zvonění klíčů“ se stalo určitým klišé, takže mám podezření, že mnozí z mladých generací si myslí (pokud si vůbec něco o tom myslí), že revoluce probíhala tak, že se sešli jednoho dne všichni svorně na Václaváku, zacinkali klíči a vše bylo hotové. Tak to nebylo. Ze začátku to bylo několik vyčerpávajících týdnů usilovného snažení, obav a strachů a obětování všeho, aby to snad dopadlo dobře. Mnoho jednání a vyjednávání. Nikdo neměl zkušenost. Učili jsme se za pochodu. Ale bylo to krásné.

Nenechme si vzít svobodu ! A pokud jí nám někdo chce vzít, musíme mu ukázat, že mu ji jen tak nedáme. Bojoval jsem tenkrát za sebe a za mé rodiče, kteří svůj produktivní věk prožili v komunismu. Teď budu zase bojovat za sebe, ale také za mé děti a jejich potomky, aby měli a neztratili to, co je tak velmi drahocenné - totiž svobodu.

Hlasování o lži

Ano, je pravda, že parlament může hlasovat o zrušení zákona gravitace, ale bez ohledu na výsledek jejich hlasování, zákon gravitace bude platit i nadále. 

Naprosto stejné je to i se zákonem pravdy. Bez ohledu na výsledky hlasování, pravda zůstává pravdou a lež lží. 

Nutno ale ještě zdůraznit, že lhaním se něco stane, něco se změní. Není to tak, že lež jen někdo vypustí a tím to skončí. Každá lež má svoje následky. Jak osobní, tak společenské. 

Šíření lži ve společnosti může mít fatální dopad na jednotlivce po celé další generace. 

Šíření lži jednotlivcem má fatální důsledky na něho samotného, protože z člověka ušlechtilého se vytváří jeho derivát, ruina, pozůstatek, protože s každou lží tato bytost popírá svoji vlastní existenci. Abychom mohli lhát druhým, musíme nejprve zalhat sami sobě.

Co se vlastně v nás děje, když jsme nečestní, když zapíráme pravdu ?

Zásadní podmínkou pro „vytvoření“ jakékoli nečestnosti směřující z nás ven je, že nejprve musíme zalhat sami sobě - dovnitř. Jak se to stane ? Jednoduše. Myšlenka se záměrem o nepravdě se musí nejprve objevit v naší mysli. Abychom ji mohli vypustit ven (anebo ji i nechat jenom zabydlit v nás, v naší mysli), musí nejprve projít kolem strážce, který hlídá její čestnost (čestnost jejího záměru). Pokud záměr není čestný, strážce spouští alarm. Tím strážcem je naše svědomí. Protože máme možnost se svobodně rozhodnout, máme tudíž i možnost ignorovat varování strážce, ale tady právě dochází k tomu, že ačkoli víme, že něco není správně, přesto se rozhodneme jinak. To je první zalhání - sobě samým. Abychom mohli oklamat druhé, musíme nejprve oklamat sami sebe. Což ovšem znamená tak trochu zapřít sama sebe. My přeci víme, že jsme, že existujeme. Ale v této fázi vlastně sami sobě namlouváme, že tak trochu sami neexistujeme. Dobrovolně vstupujeme do nesmírné pasti, které se říká iluze. Vypadá nevině, dokud nepochopíme její mechanismus a hlavně její následky.

Brýle na očích

Chcete-li přirovnání, můžeme si představit, že každý z nás nosíme brýle. Řekněme, ne dioptrické, ale ochranné, s čirými rovnými skly. Abychom provedli jakoukoli nečestnost (čin s nespravedlivým záměrem), musíme si to sami před sebou nejprve nějak skrýt, musíme nejprve nějak zařídit, že to, co vidíme, že dobré není (lež), musíme nejprve nějak zneviditelnit, abychom byli schopni jít dál. Nemůžeme přeci popřít sami sebe. Popření sebe sama je jeden z nejvíce devastujících činů, který přináší zpochybnění naší vlastní existence a tudíž ceny naší existence - sebehodnoty (odůvodnění, proč vůbec má cenu, abych existoval). A tak v rámci naší snahy nevidět, si na ochranné sklo nalepíme kus něčeho neprůzračného (nějakou nečistotu), abychom se na tu pravdu o naší lži nemuseli dívat. Sklápíme přeci oči, nebo se alespoň díváme jinam, ne ?

Ale ta nečistota sama ze skla neodpadne a není ani „selektivní inteligentní nečistotou“, která umí zakrýt právě jenom jeden vybraný předmět. Je to univerzální nečistota, která zůstává na skle a zneviditelňuje všechno další, co zůstává v jejím zorném úhlu. A pokud takto člověk pokračuje dál, nečistot na jeho skle přibývá a ten původně ostrý obraz věcí tak, jak opravdu jsou, se postupně mění stále více a více na obraz směsice iluzí a dokreslovaných míst, která nevidíme a vidět prostě nemůžeme, dokud neočistíme naše skla. Protože máme ale „pud“ vidět, instinkt „vidět“, máme velkou touhu „vidět“, pak, když to nejde přirozeně, alespoň si tam máme tendenci něco dokreslit - dle naší fantazie a přání.

Je to stejně naivní (ale zdaleka ne tak legrační), jako když pozorujeme pobaveně malé děti, které si hrají na schovávanou tak, že si zakryjí svoje vlastní oči a věří, že je lidé v jejich okolí přestali vidět.

Nejbolestivější jsou vždycky začátky. Jeden vězeň týraný během komunismu vzpomínal: „nejvíc při výslechu bolelo prvních 15 - 20 ran, pak už to začínalo být jedno.“ Schopnost adaptace nám mnohdy pomáhá přežít, ale mnohdy nám pomáhá i hynout (viz princip „Syndrom uvařené žáby“). Po prvních zapřeních náš cit postupně otupuje, hlas našeho svědomí je slyšet slaběji. Není to tím, že by hlas mluvil tišeji, ale my sami si zavíráme uši, abychom ho neslyšeli, takže sami v sobě vyrábíme stále větší duchovní hluchotu. Zavíráme naše oči před pravdou a vyrábíme si naši duchovní slepotu.

Jak potom můžeme mít zdravou sebedůvěru, zdravé mínění o nás samých? Jak můžeme mít ze sebe samých zdravou a upřímnou radost? Pokud volíme „zneviditelnění“, naše hodnota v našich vlastních očích klesá, což nemáme rádi, toho se bojíme. Začíná boj o kompenzaci narušeného sebevědomí.

A tak začíná začarovaný kruh - kruh „prokletí“, ze kterého se velmi špatně vystupuje. Abych to vysvětlil parafrází, kterou jsem z legrace vytvořil před mnoha lety: „Pokud ztratíme rozum, už v nás pak nezbývá nic jiného, co by nám řeklo, že jsme ho ztratili“.

Pravda z dlouhodobého hlediska vždy vítězí. Pravda má vždy větší sílu než lež. Pravdu nemůžeme zničit, protože existuje sama o sobě. Naopak lež bude dříve či později odhalena. Pravda je jedním ze základních principů, na kterých je postavena naše existence. Byli jsme stvořeni na základě pravdy. Máme jenom dvě možnosti, co s pravdou můžeme dělat. Buď ji vyhledávat, učit se ji, přijímat ji, žít podle ní a obhajovat ji, nebo ji ignorovat, potlačovat, zamlžovat, překrucovat a popírat, ale nikdy ji nemůžeme zničit.

Citace z článku  "Respektování pravdy a Iluze"   http://charaktercloveka.cz/?post=91

Proč ztrácíme svobodu a demokracii ?

Společně pozorujeme, jak rychle (nejen v České republice, ale i v dalších státech světa) je narušována standardní demokracie, je potlačována občanská svoboda a narůstá tendence nastolovat autokratické režimy. 

Tyto změny se šíří plíživě, ale přitom velmi vytrvale a s velkou silou. Trochu to může připomínat prorůstání rakoviny zdravou tkání. 

Naneštěstí, je tu nepochopitelně velké množství našich spoluobčanů, kteří tyto změny zatím stále nevidí, nebo je nepovažují za důležité. Proč se toto děje ? Kde mají tyto změny své skutečné příčiny ? Někdo věří, že to lze zvrátit změnou politiky, ale to je hluboký omyl. Skutečná příčina je umístěna mnohem hlouběji - v nás samotných, v každém z nás. Občas se v této souvislosti hovoří také o krizi hodnot. Co jsou tedy osobní a společenské hodnoty a jak souvisí s nástupem autokratických režimů ?

Naše osobní životní hodnoty jsou to (stručně řečeno), na čem každému z nás nejvíce záleží, čeho si nejvíce ceníme, co je pro nás nejdůležitější a čemu jsme ochotni nejvíce obětovat (nejvíce upřednostnit na úkor něčeho jiného).

Pro někoho je nejvyšší prioritou jídlo, pro jiného rychlé auto, hezké oblečení nebo pěstování kytiček. Někdo stráví svůj život prací do úmoru, někdo lenošením. Někdo před televizí, někdo pitím piva, někdo vkládá maximum úsilí a prostředků do své rodiny, někdo do hudby a někdo zase do svého Harleye. Někdo podvoluje cokoliv tomu, aby získal bohatství, moc nebo slávu. Každý jsme jiný a pro každého je nejdůležitější něco jiného, což teoreticky nevadí, protože se alespoň na základě různorodosti vzájemně můžeme rozvíjet a vzájemně si obohacovat ten „náš“ osobní svět, tu realitu, kterou si každý vnímáme po svém.

Nicméně při těch všech našich osobních individuálních hodnotách ještě chceme všichni žít i ve společnosti, která nám poskytuje celou řadu výrazných služeb a vymožeností určených „pro všechny“, ať je to již jen obyčejná možnost jít si do obchodu koupit potraviny a oblečení, nebo zajišťování funkční armády, policie, zdravotnictví, vzdělávání atd. Na společnosti jsme všichni závislí, a tak do ní vstupujeme znovu a znovu s každou další naší potřebou, kterou nemůžeme pokrýt sami. Děláme to tak automaticky, že si ani možná neuvědomujeme, co vše pro nás společnost dělá.

Kdybychom se každý věnoval jen svým vlastním hodnotám (prioritám), byli bychom společností deseti miliónů izolovaných sobců, zabývajících se jen a jen sami s sebou a společnost jako taková by neexistovala. Za takových okolností bychom nebyli schopni „společnost“ vytvořit ( = sdílet něco „společně“). Naštěstí je zde určité množství lidí dobrosrdečných, čestných, přejících, obětavých, svědomitých, kteří někde, často velmi potichu, v tom nejvzdálenějším koutku společnosti někde slouží a pomáhají těm, kteří se nemají tak dobře, jako se máme my. Takovíto lidé jsou skutečným tmelem společnosti. Protože ale „my“ všichni jsme a chceme být součástí tohoto společenství, musíme se na něčem sjednotit, na nějakých základních pravidlech, abychom byli schopni vůbec vedle sebe žít, neřku-li mezi sebou nějak komunikovat, spolupracovat a vstupovat do mnoha různých osobních vztahů. Na úřadu vstupujeme do interakce s úředníkem. Podobně s prodavači, sousedy, policií, právníky, obchodníky, lékaři, učiteli … zkrátka s každým, koho právě potkáme. A od těchto všech svých bližních automaticky očekáváme (snad) dvě základní vlastnosti: čestnost a laskavost - není nám to snad příjemné, když s námi tak někdo jedná ?

Naneštěstí, díky přirozenému sklonu k egocentrismu (více mě zajímá co „já“, než co „druzí“), máme tendenci vytvářet asymetrii v našich očekáváních: MY očekáváme, že „ti druzí“ pro nás budou dělat to nejlepší, ale někdy možná zapomínáme na to, že „MY“ jsme zároveň „ti druzí“ pro ty druhé …

Někdy je to ale ještě horší: někteří již očekávají, že druhá strana nechce jednat čestně, chce například úplatek, protože i oni chtějí úplatek někde jinde. Jsou přesvědčeni, že oni (z nějakého důvodu) mají „právo“ na privilegium na úřadě, mají právo na nadřazenost, že jsou důležitější než ostatní, a to je opravňuje k tomu, aby po úředníkovi požadovali výjimku. To jsou sice také SPOLEČNÉ hodnoty, ale tyto hodnoty NEVEDOU k všeobecné prosperitě společnosti jako celku, protože jsou negativní a destruktivní.

Krize naší společnosti nespočívá v krizi finanční, ani v globálním oteplování, ani v migrantech, ale spočívá v opuštění společných hodnot (těch pozitivních, konstruktivních). Z toho pak vyplývá rozvrat našeho nitra a našeho charakteru. A tak se naše společnost mění na stále větší stádo egocentriků, kteří jen očekávají to nejlepší od těch druhých, ale nejsou zároveň ochotní poskytnout to nejlepší „těm druhým“.

„Já mám právo“, „já mám pravdu“, „na mě musíte brát ohled“ - toto jsou oblíbené výroky dnešní doby. Málo kdy je ale slyšet, že kromě práva máme i povinnost, kromě svobody i zodpovědnost a kromě zábavy se potřebujeme i vzdělávat. Někteří stále více vykřikují, že všechno je relativní, tudíž i pravda, přičemž jaksi již nikdo nepostřehl, že „pravda“ není „názor“. Každý může mít svůj názor, ale každý nemůže mít svoji pravdu. Pravda je totiž jenom jedna: to, jak věci opravdu jsou. Pokud jsem jel v obci rychlostí 60 km/hod, tak toto je pravda, je to fakt, je to tak. Když mě zastaví policie, přidržím se pravdy a zůstanu čestný ? Názorů každý může mít nekonečně mnoho a v nich se samozřejmě můžeme lišit, ale nezaměňujme to s pravdou ! Pravda je jenom jedna a osobní čest je také jenom jedna. Jako komunita sobců sice můžeme „existovat“, ale nemůžeme „prosperovat“, alespoň ne jako celek, možná jen jako vybrané skupiny těch privilegovaných.

Díky tomu, že jsme nuceni (ať již méně či více často) opustit „náš“ osobní svět a vejít do světa společnosti, většinou očekáváme od druhých čestnost, poctivost a laskavost. To jsou ale charakterové vlastnosti, které vyplývají ze dvou základních životních hodnot: z respektování pravdy a lásky.

Nutno si uvědomit, že pravda a láska jsou hodnoty základní, funkční, nutné a nezbytné - takové, bez kterých společnost NEMŮŽE existovat rozumně, harmonicky a celkově prosperujícím způsobem. Z toho ovšem vyplývá, že kromě těch hodnot našich soukromých (které mohou být teoreticky jakékoliv), pokud chceme být součástí nějaké společnosti, která má fungovat, máme zodpovědnost přijmout a do jisté míry nadřadit hodnoty společné hodnotám našim osobním, protože hodnoty společné umožnují, abychom my všichni mohli být součástí takové společnosti, přijímat její výhody, ale také, abychom ji našim životem pomáhali vytvářet a rozvíjet, nikoli rozvracet a deformovat. Potřebujeme se dohodnout na SPOLEČNÝCH HODNOTÁCH, tedy na něčem, co už není jenom „moje“, ale co je „naše“. Velká část společných hodnot je vymáhána hrozbou trestního práva. Částečně i pravda, možná trochu i láska. Jedna věc ale je, co na nás působí z venku (tlak zákonů a případných trestů) a druhá věc je, co se odehrává v našich myslích a našich srdcích. Tam zákon nemůže, ale na druhou stranu, toto je teprve to místo, kde naše skutečná společnost opravdu vzniká.

Současný konzumní sobecký způsob života však tento koncept zdravé společnosti zcela vyprazdňuje a rozkládá - „já si chci žít tak, jak chci já - mám na to právo - a někdo druhý ať se stará o zbytek mých vymožeností“. „Já“ je důležitější než „my“. Je to hluboká iluze, ve které naneštěstí žije stále více lidí. Jak jsme k tomu dospěli ? Ztrátou porozumění a uplatňování těch základních pozitivních hodnot, jejich nařeďováním, zamlžováním, zkreslováním. Ti, kteří nadávají druhým, že jsou „pravdoláskaři“, naneštěstí pravděpodobně pravdy a lásky zažili ve svých vlastních životech jen velmi málo, takže nerozumí tomu, že právě toto jsou dva základní pilíře společnosti, na kterých společnost buď stojí, nebo padá. Nevědí, co to je, nebo možná naopak vědí, a díky tomu mají pocit ohrožení svého panství zvaného zoufalství. Abychom mohli fungovat jako společnost (nejen jako skupina individualistů), musíme změnit náš postoj, vykořenit náš hluboký falešný návyk, že společnost musí sloužit jenom nám, a vypěstovat nový návyk, že také my musíme sloužit společnosti, a to minimálně tím, že přijmeme zodpovědnost za dvě základní společné hodnoty.

Chceme-li výhody společenství, musíme do tohoto společenství přispět více než jen placením našich daní.

Mimochodem: možná, kdybychom si mohli být jistí, že naše daně jsou používány čestně a moudře (nikoli zneužívány), možná bychom daně platili více radostně a s menší snahou podvádět, ale to už jsme opět u těch společných hodnot …

Naše skutečná nejvyšší životní hodnota se pozná podle toho, jak se rozhodujeme v jednotlivých situacích. Příklad: představme si, že o sobě veřejně deklarujeme, že osobní čest je pro nás základní důležitá hodnota. Zároveň se nám ale třeba líbí krásná rychlá auta a dostaneme se do situace, kdybychom takové jedno vysněné auto mohl mít (nebo alespoň používat), ale za podmínky, že budeme nečestní (i když by na to nikdo nepřišel). To, jak se nakonec rozhodneme, jasně ukáže, jaká hodnota je pro nás skutečně vyšší neboli po čem více toužíme svým srdcem (svým vnitřkem, nitrem, svojí duší, svým já). Pořídíme-li si tedy nakonec to krásné auto, naše vyšší hodnota je to krásné auto, nikoli naše čest. Rozhodneme-li se ale za těchto podmínek auto nepořídit, ukazujeme, že naše vyšší hodnota je osobní čest.

Jedna věc je, co nosíme ve své mysli (že víme, co bychom měli/chtěli), ale jiná věc může být, co nosíme ve svém srdci - to po čem opravdu nejvíce toužíme, kde nakonec opravdu skončíme - to je naše skutečná hodnota, která řídí naše životy.

Komunismus se u nás v roce 1989 zhroutil k překvapení mnohých relativně snadno, i když zvenku naháněl hrůzu a jevil se robustně. Bylo to proto, že uvnitř byl nefunkční a prohnilý. My nyní prožíváme něco podobného. 29 let jsme žili v iluzi, že máme svobodu a demokracii (pevnou a stabilní), ale starali jsme se hlavně jen každý sám o sebe a málokdo si uvědomoval, že vnitřek je vyhnilý - nebyly respektovány základní společné funkční hodnoty - pravda a láska. Právě díky tomuto stavu nyní tak neuvěřitelně rychle ztrácíme svobodu a demokracii. Není na čem stavět, není se o co opřít, lid je demoralizovaný. Deset psychopatů proti deseti miliónům morálně zdravých jedinců by nezmohlo nic, vůbec nic. Byli by rychle a snadno vyvrženi. Nikdo by neváhal. Ale ten samý počet psychopatů, který bude mít k dispozici značnou část společnosti, má již velké možnosti, jak manipulovat a jak se uchytit.

Proč tedy ztrácíme svobodu a demokracii ? Protože se jí většinově neumíme zastat, nechápeme její podstatu, nerozumíme ji, neumíme ji rozlišit a nebereme na sebe zodpovědnost, která je k tomu nezbytná.

Skutečná svoboda a dobrá demokracie vyplývá z přijmutí a žití podle dvou hodnot - podle pravdy a lásky.

Vyjměte pravdu nebo lásku z jakéhokoli společenství lidských bytostí a vždy nastane kolize. Bez těchto dvou hodnot nic nemůže dlouhodobě fungovat. A svoboda a demokracie zmizí.

Můžete také udělat opak: zvolte si jakýkoli společenský problém, se kterým se potýkáme a zamyslete se, jestli by se nevyřešil tím, kdyby všichni zainteresovaní respektovali pravdu a lásku.

Kde chybí pravda, přichází zmatek. Zmatek je prostor pro rozšiřující se zlo. Zlo potlačuje svobodu. Bez svobody ale nemůže existovat demokracie.

Aby se pravda nestala fanatismem, radikalismem nebo jakýmkoliv jiným nehezkým -ismem, musí chodit stále ruku v ruce s pravou láskou.

Toto období je výzvou pro každého z nás. Svět se pravděpodobně i nadále bude stále více štěpit na dobro a zlo, na spravedlnost a nespravedlnost. Nakonec se může stát, že již nezbude „neutrální“ území pro občany typu „jemitojedno“ a každý z nás se budeme muset rozhodnout, na kterou stranu se dáme. Na kterou stranu se dáte vy ?

Co se můžeme poučit od přírody ohledně sucha a plevelů ?

Fotografie ukazuje, jak to nyní vypadá u nás na zahradě:

Běžná tráva zmizela buď zcela, nebo zůstala žlutá nebo hnědá vzpomínka. Překvapilo mě, že to jediné, co ještě stále při tom suchu prosperuje, jsou plevely. Jak je vidět, sucho nejvíce likviduje běžnou trávu, ale určité druhy plevelů si vždy najdou nějaké řešení. Je to paradox: Plevel nechceme, ale přitom přežívá nejdéle. Trávu naopak chceme, ale umírá jako první.

Tady jsou některá poučení:

  1)  Pokud je ve státě dlouhodobě sucho (chybí systematická péče o mravní hodnoty lidu), tráva (lid) hyne. Jenom ti, kteří jsou nejméně žádoucí (plevel = lháři, podvodníci, diktátoři, … ), si vždy nějak poradí a prosperují téměř za každé situace - vláhu zjevně nepotřebují. Navíc, jakmile uschlá tráva přestane klást odpor, mají všechno pro sebe … Plevely žijí na úkor běžné trávy - berou jim živiny, vláhu a prostor, často i svit slunce.

  2)  Nezapomínejme, že i velké dominantní plevely bývaly kdysi malé a vyrůstaly mezi běžnou trávou. Plevely je třeba omezovat ještě dokud jsou malé.

  3)  Pokud se trávník pravidelně zalévá a pravidelně seká (systematická kultivace správných hodnot ve společnosti), daří se trávě a ne plevelu. Tráva musí být občas zastřihována a pak se jí daří. Díky takové péči, plevel, který bují rychleji, je hned odseknut (alespoň ten velký).

  4)  Pozor - některé plevely zakrňují, jsou malé a snaží se ukrýt v trávě.

  5)  Ale je tu ještě jedno nebezpečí. Semena plevele mají schopnost se „zakonzervovat“ a přežít roky (až 20 let !) někde v zemi, dokud nepřijdou vhodné podmínky, aby se pak „probudila“ a začala znovu růst jako plevel. Jak symbolické - v podstatě jedna generace … Zakonzervovaná seménka jsou naše sklony činit nesprávné věci. Pokud jsme pod dohledem, není příležitost, která by z nás udělala zloděje. Pokud se ale zbavíme takových semének (naše nitro nebude toužit po výhodách, po bezpracném zisku, po pozici nadřazenosti atd.) a tudíž, i když nějaká příležitost příjde, zloděje z nás neudělá, protože si zloděje v sobě nosit nebudeme.

  6) Pokud v demokracii „usneme“ s tím, že trávník není potřeba tak často sekat a zavlažovat (natož aktivně odplevelovat), začne plevel bujet. A pokud mu dáme dostatek prostoru naší nedbalostí, za chvíli je zarostlá celá zahrada - ale pozor - i po posekání některá semena zůstávají v zemi dalších až 20 let …

Šťastní Dánové, aneb důvěra ve druhé

Dánové se podle průzkumů cítí (většinově !) jako šťastní a spokojení. Jak moc šťastní se cítíme my ? 

Na náměstí v Hořicích v Podkrkonoší probíhá panelová výstava a jeden panel se věnoval „důvěře“ jakou mezi sebou Dánové chovají a z toho (kromě dalšího) odvozují svoji životní spokojenost. Dobrá příležitost se na chvíli zamyslet, co je to vlastně důvěra a co způsobuje její přítomnost, případně její nepřítomnost.

• Jak si důvěřujeme my Češi mezi sebou ?
• Jak důvěřujeme státním institucím a našim politikům ?
• Co vlastně děláme, když někomu důvěřujeme ?
• Jaké dopady má naše důvěra, případně nedůvěra ?

Dokážete si představit, jak v České republice, po několika měsících své usilovné práce dáte svoje zemědělské výrobky k opuštěné silnici, vedle umístíte cenovku a hrnec na peníze a za několik dní si přijdete peníze vyzvednout ? (Toto není výsada jenom Dánska. Vyskytuje se to i v jiných zemích a v různých obdobách.)

Co vlastně děláme, když někomu důvěřujeme ? Spoléháme na jeho čestnost. Doufáme, že ten druhý člověk dodrží svůj slib, že si zachová kredit, že se poctivě bude snažit a udělá maximum, co bude v jeho moci, atd. Důvěřujeme, že jeho charakter je pozitivní a že neselže. Důvěra vyplývá z čestnosti druhých. Ve skutečnosti, opravdová důvěra jde ale ještě dál.

Podobně jako ostatní postoje, i důvěru lze zneužívat. A právě důvěra je zcela typickým příkladem zneužívání v naší zemi. Je to důsledek nemocného charakteru jednotlivce. Jak můžeme důvěřovat lidem, kteří notoricky lžou, nebo jsou nezodpovědní ?

Postoj důvěry je přitom ve zdravé společnosti tak nutný a nezbytný! Pokud pochybujete, představte si několik příkladů:  

• Jak se vám bude pracovat, když jako zaměstnanec nebudete cítit důvěru od vašeho zaměstnavatele ?
• Jak se budete cítit v roli šéfa, když byste se nemohli spolehnout na své podřízené ?
• Co vyrůstá z dětí, kterým jejich rodiče neprojevují dostatečnou důvěru ?
• Jak se vám žije v rodině a mezi nejbližšími, když si důvěřujete, nebo naopak, když si důvěřovat nemůžete ?

Když nám druzí důvěřují, cítíme svoji hodnotu, jsme na sebe hrdí, posiluje se naše zdravé sebevědomí a přichází pocit vnitřní radosti a štěstí.

Naopak, trvalá nedůvěra devastuje vztahy, vnímání druhých i sebe sama.

Pokud máme v našem okolí s čestností většinově dobré zkušenosti, důvěra může růst.

I zde platí princip SPIRÁLY: čím více bude těch, kteří budou pozitivním vzorem v čestnosti a důvěře druhým, tím silnější dopad to bude mít na celou společnost a bude se tím posilovat a utvrzovat potřebná společenská hodnota - budeme se zušlechťovat.

Ale princip Spirály se naneštěstí uplatňuje i obráceně: čím méně bude lidí čestných a nabízejících důvěru, tím se více důvěra ze společnosti začne vytrácet, protože si budeme říkat „no jen se podívejte - ti druzí nejsou čestní, tak proč bych měl být já ???“.

Vše začíná v nás samých - u našeho rozhodnutí - uvědomit si, že se můžeme rozhodnout, a že spolu s tím neseme i zodpovědnost za to, co si zvolíme. A podle toho, co si budeme volit, to se také bude realizovat.

Sami od sebe se věci ve společnosti k lepšímu nikdy nemění, samovolně vždy jen k horšímu. Z kopce jede vozík sám, ale do kopce ho musíme tlačit, musíme aktivně přispívat, dodávat energii (viz zákon entropie).

Osobní zodpovědnost, hodnoty a směřování jsou právě to, co dodává něco navíc, co přivádí k aktivitě, která nakonec odvede více práce, než pasivní rozklad a jenom za těch podmínek mohou dobré věci vítězit.

Najde se tedy více odvážných, kteří začnou žít více čestně a s větší důvěrou, kteří začnou být příkladem pro ostatní - v jiných sociálních bublinách ? Touto cestou se dobré vlastnosti mohou rozšiřovat a posilovat ve společnosti. Tak se postupně můžeme dostat i na pomyslnou úroveň Dánska 😊. Nicméně nezapomeňme - pokud bychom potom usnuli na vavřínech, opět se situace začne nařeďovat - viz „Kdo usne v demokracii, probudí se v totalitě“. Bez cílené snahy se tento postoj časem začne zase sám rozkládat.

Nutno rozlišovat: člověk který projevuje příslušnou míru důvěry není člověkem naivním, ale moudrým. Je třeba zapojit rozum a vyhodnotit každou konkrétní situaci zvlášť. Obecně většinou platí, že důvěra se získává pomaleji (čím méně důvěryhodné prostředí, tím je proces delší), ale často se rychle může ztratit (někdy stačí jedna silná špatná zkušenost).

Na druhou stranu, kdybychom se měli řídit jenom zkušenostmi a rozumem, tak se k něčemu lepšímu nikdy nepohneme. Pokud jsem na začátku článku zmínil, že „opravdová důvěra jde ale ještě dál“, měl jsem tím na mysli, že přeci jako rodiče nepřestaneme důvěřovat našim dětem potom, co naši důvěru zklamaly. Proč ? Protože je máme rádi. Naše láska nás motivuje k tomu, abychom poskytovali další a další důvěru. Znovu a znovu. Další příležitosti.

Pokud někdo nadává „sluníčkářům“, má sám ve své duši hořkost. A je to právě proto, že té lásky zažil ve svém životě nejméně a potřebuje ji nejvíce. Jak často ubližujeme druhým kvůli tomu, že u nich vidíme to, co sami nemáme a hlavně - věříme, že my to nikdy mít ani nebudeme ??? V tom spočívá hořkost.

Chceme ozdravit společnost ? Být čestnými a důvěřovat s láskou druhým je jedním z léků, o kterém naši předkové dobře věděli. To je ten návrat ke starým tradičním a ověřeným hodnotám. Ve světě jsou společnosti, kde toto stále ještě vědí a žijí mnohem spokojeněji. Přidáme se k nim ?

Další úvahy související s důvěrou jsou zde:

http://charaktercloveka.cz/?post=265   (Čestnost, poctivost, důvěra)

http://charaktercloveka.cz/?post=91     (Respektování pravdy a Iluze)

http://charaktercloveka.cz/?post=166   (Svědomí)

Je odkaz Jana Husa platný ještě i dnes ?

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, pravda tě osvobodí.“

Státní svátky máme, abychom si připomínali důležité dějinné momenty, abychom se z nich mohli poučovat, abychom pociťovali vděčnost za to, co se našim předkům povedlo a případně se poučit z toho, co se jim nepovedlo, abychom stejné chyby neopakovali zbytečně znovu.

Včera jsem se zaposlouchal do 43 minutového strhujícího vyprávění Zdeňka Mahlera o Mistru Janu Husovi (https://www.youtube.com/watch?v=abdQhCNY9Us). Je to velmi působivá smršť faktů a souvislostí. Pokud máte čas, moc doporučuji si poslechnout celé.

Vybírám z toho jen několik málo myšlenek a ty ještě redukuji. Podívejme se, jestli je jeho odkaz ještě stále platný a jestli náhodou neuvidíme nějakou podobu, nějaké podobné vzorce, dokonce i po 603 letech od doby, kdy byl Hus upálen.

Jan Hus se ve své době postavil proti těm (hlavně kněžím církve), kteří zneužívali své postavení, kupčili, obohacovali se, žili nemravně, lhali a podváděli, žili v rozporu s naukou, kterou sami učili a po obyčejných chudých lidech požadovali. Navíc zaváděli stále více poplatků za služby, které měly být poskytovány zdarma. V té době obyčejní chudí lidé žili většinově poctivě, své hodnoty měli v sobě a žili podle nich. Proto, když Hus začal kázat v proslulé Betlémské kapli Pražské, lidé naslouchali, souhlasili a následovali ho. Mluvil jejich řečí, když mluvil o poctivosti a o respektování pravdy.

Proti kolika lidem by kázal Mistr Jan Hus v dnešní společnosti ?

Kolik lidí by ho následovalo, kdyby učil to samé dnes ?

(hodnoty jsou stále stejné a stále platné a potřebné tehdy jako i dnes).

Jan Hus kázal česky, srozumitelně, denně. Vyhýbal se dogmatům, která ho v podstatě moc nezajímala. Zajímal se hlavně o to, co vyžaduje reálný skutečný život. Soustředil se na realitu a na nápravu reality. Stal se oblíbencem Prahy. Byl mladý, mravně bezúhonný, uměl mluvit, bylo na něho spolehnutí (měl svoji osobní integritu - neměnil názory podle okolností, ale jen následoval odhalování pravdy a to, co objevil, toho se držel). Jeho rozsáhlé znalosti ze studií mu umožnili jít ke kořenům věci. Pravdu a svědomí považoval za nesmírně důležité. Rozhodl se „žít v pravdě“. Co on osobně deklaroval, za to on osobně ručil - dával sám sebe k dispozici. „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, pravda tě osvobodí.“

Když budeme studovat události té doby, zjistíme překvapivě, že se nedělo nic, co bychom neznali z dnešní doby. Ty vzorce chování jsou stále stejné. Je vidět krásně paralely tehdejších událostí s těmi událostmi dnešními (úskoky, lhaní, podvody, úplatky, zneužívání, falešné obviňování, dezinformace, manipulace, …). V čem je tedy odkaz Jana Husa stále platný a aktuální ? V čem trčí stále vysoko nad nás všechny ostatní ?

Jan Hus ctil a respektoval pravdu, i když to pro něho mnohdy bylo velmi nevýhodné, velmi bolestivé a nakonec i smrtelné …

Kvůli tomu, že říkal pravdu, začal být obviňován, hanoben, pomlouván. Vyhrožovali mu, dávali ho do klatby. Věznili ho kvůli tomu, že říkal pravdu, která tehdejším mocným nebyla ani trochu příjemná. Znepříjemňoval a narušoval jim jejich životy, které trávili ve lži. Týrali ho v kobce, několik měsíců připevněného v okovech za ruce i za nohy. Vznikaly mu záněty po těle, trpěl bolestmi. Proces se s ním vlekl 8 měsíců. Opustili ho nebo zradili mnozí původní spojenci. Několikrát mu králové nebo papežové něco slíbili, ale pak to nedodrželi, nebo se náhle podmínky změnily. Místo možnosti obhajovat se, mu ve zuboženém stavu byl pouze přečten rozsudek. Povolali proti němu mnoho svědků, kteří svědčili křivě. Vyhrožovali. Slovíčkařili. Manipulovali. Neodvolal. Stál pevně, zachoval si čisté svědomí vůči sobě, vůči českému národu i vůči Bohu. Tím trčel, a několik statečných s ním. Jeronýma Pražského, který stál věrně po jeho boku, později upálili také.

Ondřej Vetchý nedávno řekl: "Ti dva, tedy Hus i Jeroným Pražský, bojovali za hodnoty, za které lidstvo bojuje neustále. Takže když jsem dostal nabídku této role, neváhal jsem, protože tito chlapi patří podle mě k tomu nejlepšímu, co se kdy v české kotlině urodilo."

(zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-brno/novinky-ze-studia/375268-ondrej-vetchy-jako-filozof-jeronym-prazsky/ ).

Přijmeme výzvu Mistra Jana Husa, která stále velmi pronikavě, i přes šest století, doléhá k nám ?

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, pravda tě osvobodí.“