Dvě esence pro uzdravení společnosti

Mnohým z nás se nelíbí, že významná část našich politiků jedná velmi nečestně, a to se týká jak těch politiků minulých, tak i těch současných. Řekl bych dokonce, že nečestného jednání přibývá, a míra nestydatosti roste (u nás i ve světě). Téměř každý den se dozvídáme o nových podvodech, úplatcích, zneužívání pravomoci, lhaní, manipulaci a podobných činech.

Nicméně, pokud se podíváme upřímně kolem sebe, můžeme vidět různé formy nečestnosti nejen v politice, ale i v našem běžném životě - v obchodech, mezi sousedy, na úřadech, v institucích, ve firmách a podobně.

Co je podstatou nečestného jednání?

Buď víme, jak věci byly, nebo jak jsou (známe tedy pravdu), ale tuto pravdu popíráme. Nebo - víme, co bychom měli dělat, ale uděláme něco jiného. V obou případech jednáme proti našemu poznání, tedy lžeme sami sobě, jednáme proti pravdě.

Různé formy lži se staly u mnohých lidí běžnou součástí jejich života, ale nemají přitom pocit, že by na tom bylo něco špatného, protože pravdu nepovažují za důležitou. Nicméně život ve lži má svoje následky a ty se hromadí a musí se někde projevit. A toho jsme svědky právě v dnešní době. Žijeme v době zmatku a chaosu, kdy se zlé nazývá dobrým a dobré se nazývá zlým. Je obtížné v dnešní době někomu důvěřovat.

Nečestnost, která se tak rychle rozmnožuje, má jednu zvláštní vlastnost: vytváří na každém svém uživateli větší či menší Achillovu patu. A pokud je takto postižených lidí více, mohou se navzájem držet v šachu, dokonce i kdyby někdo z nich chtěl nějakou konkrétní pravdu někdy hájit. To znamená, že nečestností ztrácíme svoji svobodu, a tedy i moc konat. Díky tomu pak nečestnost prorůstá společností a je velice obtížné ji vykořeňovat. Z toho plyne jedno cenné poučení: Osobní čestnost nám dává sílu zůstat na místě, když ostatní musí s hanbou odstoupit a dává nám moc konat.

Poznámka ohledně Historického kontextu

Pokud chceme pochopit hodnotový stav naší současné společnosti, měli bychom se vrátit trochu do historie a porozumět jejímu kontextu.

Prezident Masaryk zakládal naši republiku na hodnotách pravdy a lásky, a také na hodnotě humanismu, tedy na úctě k člověku. Avšak nástup komunismu po druhé sv. válce začal působit přesně opačně. Komunisté pronásledovali, týrali a zabíjeli především ty, kteří chtěli žít čestně a chtěli si svoji čest zachovat. Takové chování totiž ohrožovalo jejich režim. Komunisté systematicky po dobu několika desetiletí vykořeňovali čestnost z našeho národa, z našeho slovníku, z naší mysli i z našeho nitra. To, co komunismus naopak do nás zasazoval, byla seménka bezohlednosti, zahleděnosti do sebe, přetvářky a strachu, hledání vlastního prospěchu, případně závisti, učil nás nenést zodpovědnost za své životy a viníky hledat ve druhých. Po sametové revoluci sice přišla svoboda, ale se svobodou nepřišla obnova základních hodnot. Díky tomu si niterné dědictví komunismu mnozí z nás stále ještě nosíme v sobě, jako osobní přesvědčení, aniž bychom si uvědomovali, že si v hrudi nosíme vetřelce. Nota bene, taková osobní přesvědčení se mohou předávat ještě dalším generacím.

A tak právě nyní, když jsme stále více konfrontování následky naší hodnotové soustavy, se nacházíme v historickém okamžiku, kdy se jako společnost můžeme vzedmout a provést nápravu toho, co tu teoreticky mělo proběhnout již před 30 lety, ale neproběhlo.

Výchova

Osobní přesvědčení mohou být zavádějící, ale na jejich opravu zpravidla nestačí jednorázové předání pravdivé informace, protože to jsou dlouhodobé návyky, vytvořené mnoha vlivy, většinou s dominantním podílem výchovy, případně i nevýchovy. Tyto návyky určují, jak vidíme svět, a mnozí možná automaticky očekávají, že druzí ho budou vidět stejně. Tyto návyky jsou pro nás „normálem“ a jsme přesvědčeni, že svět je právě takový, jako ho vidíme právě my.

Například, v kolika z nás stále ještě nějakým způsobem přežívá přesvědčení, že:

-        „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.“

-        „Zákony jsou od toho, aby se porušovaly.“

-        „Všichni kradou.“

-        „Krást a lhát je normální. Nekrade jenom hlupák.“

To jsou příklady osobních přesvědčení, že nečestnost je normální, ve smyslu, že to nevadí.

Vadí. Vadí to jak tomu jednotlivci, tak společnosti.

Na definici stereotypů má klíčový vliv výchova a výchova se má primárně odehrávat v rodinách. Proto potřebujeme funkční rodiny a čestné rodiče, aby příští generace nebyly v zajetí podobných zavádějících osobních přesvědčení.

Definice čestnosti

Co je tedy ta čestnost? Znamená to mít v úctě sebe sama, udržovat si svůj štít čistý. Jak se to dělá? Čestný člověk se přidržuje pravdy. Myslí a jedná upřímně, říká pravdu, snaží se být spravedlivý a je pravdivý ke druhým i k sobě. Čestný člověk nelže, nepodvádí, nemanipuluje, nezneužívá své postavení.

Osobní čestnost je charakterová vlastnost, která se rozvíjí, pokud si jako svoji osobní hodnotu zvolíme pravdu.

Někteří lidé definici pravdy zbytečně komplikují a zamlžují vznosnými otázkami typu „co je to vlastně pravda?“. Ale přitom pravdu, alespoň tu základní, známe každý z nás velmi dobře - je kolem nás. My přeci víme, jestli jsme někomu řekli pravdu nebo ne. Pravda je to, jak věci opravdu jsou, nebo, jak opravdu byly, a to víme každý z nás, minimálně v rámci našeho vlastního života, velmi dobře.

Jiní mají tendenci pravdu relativizovat, někdy záměrně, jindy možná jen omylem. Jeden z těch omylů nastává, když zaměňujeme názor za pravdu. Názor je subjektivní pohled na soubor faktů. Pravda jsou ta fakta. Když při střetu různých názorů zazní konstatování „každý má svou pravdu“, může to vytvářet dojem, jako by pravda byla relativní. Ve skutečnosti jsou však relativní jenom názory.

Paradoxní je, že ačkoli pravdu někdy ignorujeme, je právě ona tou jedinou jistotou, o kterou se můžeme v našem životě trvale a bezpečně opřít. Právě ona je tím opěrným bodem v našem světě informačního zmatku a informačních válek, ve světě zamořeném polopravdami a iluzemi.

Čestnost, kdysi všeobecně ceněná charakterová vlastnost, uznávaná jako standard, se nyní stále více vytrácí, a vyskytuje se spíše jako výjimka hodná oslavy, naneštěstí z druhé strany často doprovázená cynickým posměchem. Čestnost se nevytrácí pouze z politiky, ale i z běžné společnosti.

Následky nečestnosti jsou snadno viditelné na velkých podvodech, krádežích nebo zneužívání, ale tyto velké přečiny začínají ve skutečnosti v malých a drobných nečestnostech v našich každodenních osobních životech. Když si tyto malé návyky s sebou přeneseme do prostředí s většími možnostmi, neděláme nic jiného, než že používáme stejný princip, jen ve větším měřítku. A tak dobře známé přísloví „Příležitost dělá zloděje“ není zcela přesné. Příležitost, z čestného člověka, zloděje neudělá. Příležitost jenom umožňuje, aby se ten, kdo již je zlodějem ve svém nitru, projevil i navenek.

A tak, ačkoliv se to na první pohled možná nezdá, jakékoliv formy nečestnosti mají zásadní dopad na život nejenom každého jednotlivce, ale i na celou společnost. Současná společenská situace není nic jiného, než jenom důsledek nesčetného množství malých hodnotových kompromisů.

Motivace pro volbu hodnot

Je tu však jedna otázka: Jakou bychom měli mít motivaci žít čestně, neboli žít v souladu s pravdou, když se zdá, že nečestnost je obvykle pro nás výhodnější?

Klíčový moment v této otázce je, že něco je výhodnější „pro nás“, tedy pro mne, ne pro všechny. Každý z nás se totiž potřebuje rozhodnout, jestli svůj život povede tak, aby uspokojoval jen svoje vlastní potřeby, nebo aby také přemýšlel o potřebách druhých, aby byl ohleduplný.

Čestnost má zásadní pozitivní účinky, ať už ji aplikujeme vůči sobě, nebo vůči druhým.

Společenská potřeba respektování pravdy

Proč být čestný vůči druhým? Doufám, že většina z nás se shodneme na tom, že od druhých očekáváme, že s námi budou jednat čestně, ať je to prodavač, úředník, zaměstnanec nebo zaměstnavatel, učitel, lékař, policista nebo soudce. Od druhých očekáváme čestnost, protože je to pro nás žádoucí. Snad nikdo netouží po tom, aby mu všichni kolem lhali, okrádali ho, nebo s ním manipulovali. A zde je důležitý moment - ti kolem nás pravděpodobně očekávají od nás to samé, co my od nich - tedy čestnost. Pokud tedy nechceme ve společnosti žít jako příživníci, jako parazité, měli bychom být ochotní přijmout hodnoty, které jsou prospěšné pro všechny, ne jen pro některé. Zahleděnost jenom na své vlastní potřeby dává vzniknout falešnému pocitu, že MY máme právo na všechno a zároveň nám to pomáhá zapomenout na naše zodpovědnosti. Toto je postoj sobectví, který je skutečnou příčinou všech dalších problémů společnosti.

3 příklady na to, co způsobuje čestnost vůči druhým:

1.      Když čestnost vložíme do mezilidských vztahů, začne se vytvářet důvěra. Jak povznášející je žít v prostředí důvěry a jak vyčerpávající a devastující je žít v prostředí nedůvěry, ať již na pracovištích, nebo v rodině, nebo mezi známými!

2.      Když bychom vložili čestnost do dialogu s druhými, získali bychom mocný nástroj ke sjednocování naší společnosti. Čestnost v dialogu znamená schopnost a připravenost uznat, že ten druhý má možná lepší názor než my, nebo že my se dokonce mýlíme.

3.      Aplikováním čestnosti mezi lidmi by zmizela většina nešvarů, o kterých slyšíme v médiích, ale i se kterými jsme konfrontováni v našich každodenních životech.

Osobní potřeba respektování pravdy

A nyní alespoň dva důvody, proč být čestný vůči sobě:

·        Pokud budeme více čestní sami vůči sobě, začneme si sami sebe více vážit a začneme ze sebe pociťovat větší radost. Tím menší touhu pak budeme mít ponižovat druhé, urážet je, nebo zesměšňovat.

·        Také si možná začneme všímat některých svých osobních iluzí a mylných přesvědčení, ve kterých jsme žili a které jsme si do té doby neuvědomovali. Opustit takové iluze je osvobozující. Čestnost k sobě, doslova otevírá nové světy, lepší než ty, které jsme doposud znali a záleží jen na nás, jestli je objevíme a vstoupíme do nich, nebo ne.

Svědomí

S pravdou a čestností souvisí ještě jedna věc, která se naneštěstí stále více vzdaluje od naší společnosti, a je přitom naprosto klíčová pro každého z nás i pro společnost jako celek. Když se v naší mysli chystáme k nějaké formě nečestnosti, musíme nejprve obejít naše svědomí, které nás před takovými situacemi varuje (tedy pokud jsme naše svědomí již neumlčeli). Ve skutečnosti, abychom dokázali obejít naše svědomí a mohli ze své mysli vyjít s nepravdou do světa, musíme nejprve naše svědomí jakoby ne-vidět nebo jakoby ne-slyšet. Musíme se tak trochu uvnitř sebe rozdvojit. V tu chvíli se do určité míry chováme podobně jako malé dítě, které si hraje na schovávanou tím, že si zakryje svoje vlastní oči a nadšeně oznamuje ostatním, že se právě schovalo – a děti si to tak opravdu myslí. Ve skutečnosti místo vlastního zneviditelnění jenom zneviditelnily svět pro sebe. Podobně jako u dětí, kterým chybí jistá míra poznání, chybí určité poznání i nám, pokud se chováme tímto způsobem. Když ale zavíráme naše mentální oči a uši, abychom neviděli a neslyšeli to, co je pravda, jak potom můžeme být dostatečně citliví k rozlišování dalších pravd kolem nás? Popírání pravdy neboli nerespektování pravdy, je ve své podstatě zhoubná nemoc, která velmi nenápadně prostupuje osobností každého jedince a tím prostupuje i celou společností. A tak se ignorováním našeho svědomí dostáváme do stavu, kdy se lhaní, šíření dezinformací, relativizování a manipulování, stává stále více přijatelným, stává se normou a přesvědčením, že toto je normální, dokonce, že to ani jinak nejde a tato skutečnost vadí stále menšímu množství lidí, místo toho, abychom pravdu úzkostlivě bránili a chránili jako jeden z největších pokladů, které máme.

Naši ústavní činitelé skládají při uvedení do své funkce slib, ve kterém se, kromě jiného, zavazují k tomu, že - cituji „svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Zákon tedy počítá s používáním svědomí u našich politiků! Vědí naši politici, co je to svědomí a jak funguje? Učil je to někdo? Chrání si politici své svědomí, aby zůstávalo čisté, aby mohli pracovat „v zájmu všeho lidu“? Nepředstírají jenom zájem o veškerý lid, aby tím zamaskovali něco, co je ve skutečnosti jen jejich osobním zájem?

o   Chceme-li od našich politiků, aby naplňovali svůj slib a používali svoje svědomí, musíme se tento nástroj nejprve naučit používat my sami a vést k tomu i naše děti. Politici totiž nepadají z nebe, ale vycházejí z našich rodin.

o   Očekávat poctivé politiky, aniž by nebyli zároveň poctiví i občané, je velká iluze, která nemůže nikdy fungovat.

V žití podle pravdy spočívá veliká moc. Proto se pravdy někteří tak bojí. Kdyby totiž pravda vyšla najevo, zničila by jejich tajná království a jejich tajné plány. Když začneme jako národ více následovat pravdu, jsem přesvědčený, že budeme svědky velkých změn k lepšímu.

Pravda je jednou z esencí, kterou potřebujeme jak pro naše osobní životy, tak pro celou společnost.

Laskavost

A kromě pravdy potřebujeme používat ještě jednu esenciální hodnotu. I kdybychom se nakrásně všichni upjali k následování pravdy a usilovali o spravedlnost, stejně by se naše společnost dříve či později zhroutila, protože bychom se mohli začít chovat třeba jako komisař Javert [Žavér] z románu Bídníci, který svým lpěním na ideálu spravedlnosti za každou cenu, obracel životy lidí kolem sebe v doslovné tragédie. Potřebujeme se učit přát druhým lidem dobro, ne zlo. Tomuto postoji se někdy říká láska ke druhým lidem. Pochybuji o tom, že by se někdo cítil lépe, kdyby místo laskavosti s ním všichni jednali nelaskavě.

Pravda a láska jsou dvě základní hodnoty, dvě esence, na kterých se potřebujeme sjednotit v naší společnosti. Bez nich budou všechny společenské mechanismy selhávat. To, co se nám nyní na společnosti nelíbí, je způsobeno nedostatkem těchto dvou esencí. Chceme-li společnost uzdravit, musíme tam tyto esence zase vrátit zpět.

Demokracie sama o sobě nezajišťuje společnost spravedlivou a dobrou, demokracie pouze respektuje hlas lidu. Budou-li ve společnosti převládat loupežníci, demokraticky si zvolí vládu loupežníků.

Pravdu a spravedlnost musíme bránit a hájit, ale potřebujeme to dělat pokorně, s úctou a s respektem. Přečiny je třeba spravedlivě trestat, ale nemusíme se u toho odsouzenému posmívat, ponižovat ho nebo ho urážet. Jakmile totiž dobro začne používat zbraně zla, samo se stává zlem. Neboli, slovy Martina Luthera Kinga: „Temnota nemůže vyhnat temnotu, to dokáže jenom světlo. Nenávist nemůže vyhnat nenávist, to dokáže jenom láska.“

Závěr

Na závěr chci říct, že já osobně považuji pravdu a přání dobra za klíčové hodnoty, protože nejsou dobré jenom pro mne, ale pro všechny, a tak se snažím podle nich žít. Ne vždy mi to jde, často prohrávám, ale přesto se snažím. Každopádně, díky této snaze vyjímám ze svého života alespoň to, nad čím zvítězit umím a zůstává tam jen to, nad čím zvítězit neumím. Kdybych se nesnažil, zůstávalo by tam oboje, a to by znamenalo, že můj život i životy mých blízkých by vypadaly mnohem hůře. A proto si myslím, že má smysl se o to snažit.

Těm, kteří váhají a říkají, že se o něco takového nemá cenu snažit, a že je to vše jenom utopie, chci říci, že to, jestli tyto hodnoty zůstanou utopií, nebo se stanou realitou, záleží jen na nich, tedy na každém z nás. Záleží na tom, jestli se prostě pro tyto hodnoty rozhodneme nebo ne. Každopádně zodpovědnost neneseme jenom za rozhodnutí, ale i za důsledky našich rozhodnutí.

A tak prosím a vyzývám každého z nás, pojďme žít podle našeho svědomí, snažme se žít v souladu s pravdou, kterou známe, a snažme se druhým lidem přát dobro, což rozhodně neznamená za každou cenu přehlížet špatné chování a zlo.

Proč byl Masaryk tak vyjimečný ?

„Slušný člověk pomáhá vždy tomu, kdo toho nejvíc potřebuje. To se nám vrátí. Vždyť přece stojí za něco, že máme ve světě pověst slušných lidí.“ TGM

Před nějakou dobou jsem uviděl na jedné sociální síti fotografii s Masarykovým známým heslem „Nebát se, nelhat a nekrást“ a pod ní byla vyjádřena pochybnost, jestli ta laťka není nastavena až příliš vysoko. Na to pak následovala reakce někoho dalšího: „By mě zajímalo, jestli na světě existuje jen jeden jediný člověk, který to dokáže. Nelze se nebát, strach je emoce, nelze nemít emoce. Nelhat, nekrást. Kdo kdy nezalhal? Kdo kdy něco neukradl? Takže ano, je to složité a pravděpodobně se to nedá zvládnout. Aneb, jednoduché morální poučky nefungují.“

Jak nešťastná úvaha ! Vrátím se k ní na konci.

Díky tomu, že Karel Čapek ve své knize „Hovory s TGM“ během rozhovorů s prezidentem Masarykem zachycoval prezidentovy myšlenky, názory a zásady, máme určité privilegium nahlédnout do Masarykovy duše, do jeho nitra, zahlédnout jeho niterné smýšlení, kým vlastně byl. Níže jsou tři krátké ukázky.

1) Čapek popisuje, jaký slovník Masaryk používal, když měl příležitost se rozzlobit na někoho v rámci politiky nebo veřejného života.

„Tož, naivita“ řekl s pokrčením ramen, když šlo o velikou chybu.
Při chybě ještě větší se zachmuřil a poznamenal: „Taková nevzdělanost !“
Ale když nad někým už udělal kříž, řekl: „Nepěkný člověk!“
Nikdy neřekl špatný nebo ničemný člověk; jeho nejostřejší slovo bylo právě to „nepěkný“, a pronášel je s výrazem, který už nebyl vážný, ale přímo smutný.


Rozumějte, to byla nejvyšší forma jeho „nadávky“ a pohoršení. Jak je to kontrastní se slovníkem našich současných politiků !

2) Masaryk Čapkovi vyprávěl, jak byl během války v Rusku a jeho přátelé ho poslali z revolučního Petrohradu (kde se bojovalo) do Moskvy, že tam je klidněji. Když ale Masaryk vystoupil v Moskvě z vlaku, aby šel pěšky do hotelu, zastavili ho vojáci, že nemůže jít dál, že se tam střílí. I přes střelbu Masaryk šel, a uviděl, jak jeden člověk před ním vklouzl do pootevřených velkých vrat na náměstí. Když tam chtěl Masaryk také vejít, zavřeli mu před nosem. Byl to hotel. Kolem se střílelo. Masaryk zabušil na dveře, aby mu otevřeli. Ozval se portýr: „Jste náš host ? Pokud ne, nemůžeme Vás pustit, je obsazeno.“ Masaryk tuto situaci ve svém vyprávění Čapkovi okomentoval takto: „Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: ‘Nedělejte hlouposti a pusťte mne!‘. Portýr se zarazil a pustil ho dovnitř.

Když uvážíme, že Masaryk odmítl lhát v situaci ohrožující jeho život, jak moc musel mít v sobě zakotvenu tuto zásadu ? Když nepovolil ani v takové vypjaté situaci, proč by od takové zásady odstupoval ve svém osobním či veřejném / politickém působení. Ze stejného důvodu (byť ze začátku nechtěně) se přidal do diskuze o pravosti rukopisů. To pro něho byla politicky velmi nevýhodná situace. Značně mu to zkomplikovalo život i politickou dráhu, ale neustoupil. Byl ze zásady přesvědčený, že české dějiny nemají stát na falzifikátech, byť se to v té době formování národa a jazyka zdálo být žádoucí. A opět, jak je to velmi kontrastní situace s dnešní dobou, kde místo hodnot politici hlavně zvažují to, jaký výrok nejvíce zalichotí voličům, a který výrok či slib přinese nejvíce volebních hlasů, bez ohledu na to, kde je skutečně pravda a kde je skutečný prospěch občanů.

3) A do třetice (těch příběhů je v té knize samozřejmě mnohem více), když Masarykovi Karel Čapek nabídl polovinu výdělku z připravované knihy Hovory s TGM (protože měl Čapek nedobrý pocit, že byl měl získat on sám celý honorář, když Masaryk na žádost Čapka několikrát kontroloval rukopis a strávil značné množství času a úsilí doplňováním a upřesňováním vzpomínek, které Čapek původně jen náhodně zachytával během různých příležitostí), Masaryk jen mávl rukou. A dále cituji z knihy: „Ale příštího rána se hlava státu … náhle zastavila uprostřed louky s jiskřícíma očima. ‘Už vím, co udělám s tím honorářem, který od vás dostanu. Znám jednu vdovu, má takové pěkné, čisté děti; té jsem vždycky chtěl něco dát - teď na to budu mít své peníze.“

To nebylo propagační veřejné populistické gesto, to byl soukromý a skrytý projev laskavosti a zájmu o druhé. Lidé milovali Masaryka nejen za to, co udělal pro národ a republiku, ale i za to, kým byl. Tehdy takových lidí, kteří dokázali ocenit takové vlastnosti, byla v národě, myslím, nadpoloviční část.

Věřím, že i dnes jsou takoví lidé mezi námi. Kolik jich je dnes, to nevím. Jen vím, že již nejsou v převaze. Nezodpovědností a nezájmem jsme se odcizili hodnotám a odcizení došlo až tak daleko, že z mnohých zmizela znalost té příjemné chuti obsahu těchto hodnot, a někteří ten obsah dokonce již ani nikdy nezažili. Po tom obsahu pak zůstaly už jenom nic neříkající slupky nevalné chuti - jen ta slova, a těch vyprázdněných slov se navíc nyní ještě zmocnili ti, kteří je přenálepkovávají: čestnost už není čestnost, ale hloupost a naivita. Laskavý a dobrosrdečný člověk už není ten pozitivní a oceňovaný charakter, ale je z něj negativní charakter, který by se měl za to stydět - je to nyní sluníčkář, idealista a kavárník. Zato postava „vulgárního burana“ se dnes stala tím pravým hrdinou a „zloděj a lhář“ je vnímaný jako spasitel a vůdce. Bez dobré znalosti obsahu se se slupkami dá dosti svévolně žonglovat. Zde tedy platí vyjímka, že rohlíkem už lze i opít. Nebo vlastně nyní koblihou.

Co se s námi stalo ? Přestali jsme věřit, že ty opravdu dobré hodnoty jsou opravdu dobré. Přestali jsme to vědět uvnitř nás, přestali jsme s nimi mít osobní zkušenost. Tyto věci v myslích mnohých prostě odumřely. Přestali jsme v každodenním životě vnímat, že pravda je nesrovnatelně lepší, než lež. Že laskavost je skutečným očišťujícím zřídlem radosti, ne zloba. Ztratili jsme s těmi hodnotami za posledních několik desetiletí kontakt natolik, že se nám staly ne jen pozapomenutými, ale již cizími a obsahově neznámými. Místo vnímání jejich vzácné ceny, vyšší než cokoli jiného, je považujeme za bezvýznamnou staromódní věc, za starý odpad, který nám překáží v našem rozletu tímto super rychlým a super moderním světem, kde kdokoli může téměř cokoli, a to téměř okamžitě. Jak klamné opojení způsobené svojí vlastní pohodlností. Mnozí již uvěřili tomu, že dobré je zlé a zlé je dobré. Mají na očích brýle zmatení.

Místo lidské důstojnosti a vznešenosti jsme dali přednost vidinám hospodářských výsledků. Ale k čemu nám budou hospodářské výsledky, když budeme vzájemně lhát, krást, podvádět a budeme na sebe hrubí a zlí ? Zeptejte se bohatých lidí, kteří zestárli a zůstali sami, bez dobrých vztahů se svými blízkými, a bez osobní sebeúcty, jestli se cítí na konci svého života šťastní a spokojení …

Takže k odpovědi na úvodní otázku „Proč byl Masaryk tak vyjímečný ?“ můžeme přidat jeden důvod navíc: kromě Masarykova širokého vzdělání a úžasných znalostí, velikého pracovního nasazení, politické, filosofické, pedagogické a jiné práce, k jeho vyjímečnosti bezesporu patřila i jeho osobnost, jeho povaha, jeho charakter.

Podstatou byl jeho osobní lidský rozměr, jeho zaměření na skutečné lidské hodnoty a jeho schopnost podle těchto hodnot a zásad opravdu žít. On o nich moc nemluvil, ale o to více podle nich žil. Ty hodnoty byly jeho nedílnou součástí. Jeho charakter byl velmi integrovaný. Masaryk tak pro nás v tomto věku zůstává vzorem a výzvou.

A co tedy odpovědět skeptikovi zmíněnému na začátku ? Ano, podle těchto hodnot lze takto žít a laťka není až tak moc vysoko. Neumíme je žít dokonale, protože každý děláme chyby, ale jde o to, jestli se vůbec snažíme nebo ne. Když se člověk snaží, může mít časem výrazně jiný poměr úspěchů vůči selháním. Je přeci rozdíl mezi poměrem 70:30 nebo 30:70, ne ? A ten poměr lze ještě zvyšovat. A co je na tom tedy tak těžké ? Rozhodnout se pro to a mít pro to dostatečně silnou motivaci.

Jednak bez těch základních hodnot život není hezký, jednak bez nich přestane existovat ta „dobrá“ demokracie, o kterou nám tady jde.

„Nepotřebujeme mravnosti a náboženství abstraktně, v soustavách a v knihách, ale v životě, v hospodaření a v politice. Etika není pro psací stůl, náboženství není pro kostel.“

„Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou býti jiné než průměr jejich voličů, ten zase závisí na tisku a občanské výchově - pořád ten problém vedení! Jedno musíme na stranách žádat stále a stále: aby za své poslance a představitele vybíraly slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy.
Pro mne je politika a demokracie věc nesmírně vážná: [je to] práce, řekl bych, pro ty nejlepší a nejvybranější lidi. A když se budeme opravdu starat o nápravu svých věcí, nezapomeneme na politický dorost - to je tak důležitá otázka pro stát, pro jeho vlády a strany !“

Mnozí politici obrací morálku naruby - aneb pěstování okrasných kopřiv ?

Pokud někdo z osobností ve vysoké politice prezentuje negativní činnosti (lhaní, podvádění, pohrdání, ..) jako něco „dobrého a pozitivního“ nebo se je snaží obhájit, že za dané situace je to omluvitelné, či dokonce ospravedlnitelné, uvádí část populace v omyl, v mystifikaci, že tyto negativní jevy jsou v podstatě něco pozitivního, žádoucího a že se takovým „vzorem“ můžeme řídit my ostatní. Jaký to má dopad ? Zhoubný. Proč? Protože tomu mnozí uvěří. Uvěří tomu, že černá je bílá a bílá je černá. Protože se tím vytváří negativní vzory, které jsou přijímány a vytváří se negativní návyky. 

Tu trošku lži, tam trošku podvodu je jako rozsévání semének plevele, která se nezkušeným zahradníkům mohou zdát jako "ne až tak moc nebezpečná". Můžeme si nezkušeně a naivně myslit a doufat, že plevel nebude tak moc bujet, že to zvládneme, že naše kytičky stejně nakonec na tom záhonku zvítězí. Ale pokud se proti pleveli nezakročí včas a opravdu velmi radikálně a důsledně, plevel přežívá skrytý pod zemí a nepozorovaně množí svůj kořenový systém. Jakmile přijde vhodná doba, vhodné podmínky, než se stihneme vzpamatovat, je vše zarostlé kopřivami. Jedna věc je odstraňování kopřiv z povrchu (třeba sekáním) - esteticky můžeme mít pocit, že je problém vyřešen. Ale kořenový systém zůstává dál v zemi a je jenom otázka času, než budou vyrůstat další a další kopřivy. Pak ale někdo přijde a začne argumentovat, že žahání kopřivami je vlastně zdravé, že čaj z kopřiv má blahodárné účinky na naše tělo a podobně. Z ničitele kopřiv udělá idiota, který vlastně ničí to, co je žádoucí: „Vždyť se podívejte, kopřivy už málem vymírají …“. 

Čaj z kopřiv má blahodárné účinky, ano. Ale to není předmětem této diskuze. Předmětem diskuze je, že díky rozbujení kopřiv na záhonku, kde mají růst užitečné květiny, tyto květiny hynou, protože jsou stále více zadušovány plevelem. Záhon se nedá použít pro účel, ke kterému byl založen. Politika a demokracie může dobře fungovat jenom za podmínek používání pozitivních hodnot.

Plevel na rozdíl od požadovaných rostlin je proaktivní, rychlejší a samostatnější. Odebírá ze země vláhu a živiny rychleji a tak požadované rostliny hynou na podvýživu. Plevel většinou i roste rychleji, a tak je často přeroste co do výšky a začíná zastiňovat životodárný svit slunce. Svými kořeny ubírá prostor jejich kořenům. Kořeny původně chtěných rostlin se nevyvíjí a zakrňují. Stabilita rostliny je díky ochablému kořenovému systému ohrožena. Pak může následovat další útok nepřítele: „Tak nebuďte tak zkostnatělí, tak staromódní. Květiny už vyšly z módy. Největším hitem dnešní moderní doby jsou záhony plné kopřiv - jsou zdravé a navíc, člověk nemusí nic dělat - oni tam rostou samy. A tak máme hned dva v jednom - moderní trend (jsme „in“) a ještě nás to nestojí žádnou námahu. Kdo by se v dnešní době chtěl namáhat ?“ 

Ano, ale kde jsou ty různé tvary květů, různé barvy, různé vůně ? Uděláme radost někomu, komu přineseme puget kopřiv ? A až nám začne být smutno po krásných barevných a voňavých květinách, které naplňují duši radostí a vděčností, budeme si muset počkat nějaký ten rok, nebo několik desetiletí, než se nám podaří pokorně, v potu tváře, vyrýt všechny kořeny plevele a vyhubit většinu semének nenápadně ukrytých v zemině, než kopřivy přestanou vyhrávat a začne se zase na záhonu dařit užitečným květinám. Ale to už se můžeme bavit o dalších generacích …

Nastává intenzivní intelektuální válka. Ona probíhala vždy, ale dříve se s omezenými komunikačními prostředky odehrávala jen mezi malým množstvím osob. V dnešním světě intenzivního komunikačního propojení velké části světa a schopnosti komunikovat on-line se zapojují nebývalé masy lidí s různou mírou vzdělanosti, uspořádání hodnot a názorů. A do toho, aby to nebylo málo, se ještě různé vlivné skupiny snaží komunikaci ovlivňovat pomocí systematického šíření dezinformací.

Následky zasívání semének plevele má vždy následky na celé budoucí generace. Nedovolme zasévat plevel. Zasévejme dobro.

Kde začínají problémy lidstva ?

Ptám-li se sám sebe, kde začíná všechno zlo, inu, řekl bych, že u sebestřednosti. A o tom, jestli budeme sebestřední nebo ne, se potřebujeme rozhodnout každý sám v sobě. Každý máme tuto možnost volby a zároveň i tuto zodpovědnost nějak zvolit.

Od sebestřednosti, zdá se, se pak odvíjí všechno ostatní.

S kým je vám příjemněji ? S člověkem, který nejčastěji mluví hlavně sám o sobě, má hodně starostí, co a jak zvládne, nebo spíše s člověkem, který vám pozorně naslouchá, je v něm klid, má o vás skutečný zájem a je připravený vám pomoci, pokud to bude potřeba ?

Sebestřednost v sobě obsahuje nebezpečí tragického nekonečného zacyklování ve svém vlastním soukromém světě, kde je velmi snadné generovat nikdy nekončící seznam osobních problémů, které jsou schopny plně zaměstnat naši mysl až do nekonečna, a kteréžto problémy často vedou k pocitům trýzně, žalu nebo nespravedlnosti. Mezi dcery sebestřednosti určitě patří i sebelítost. Díky sebestřednosti si ani nevšimneme, že kolem nás existují ještě i další světy, světy bytostí kolem nás, o které, když se začneme s upřímným zájmem a láskou zajímat, tak náš vlastní svět, dříve snad naplněný žalem, trýzní a temnotou, se začne podivuhodně naplňovat světlem, klidem a radostí.

Zůstaneme-li však jen ve svém vlastním světě, nutně bude muset začít docházet ke konfliktům s druhými světy a dokonce i s naším vlastním světem (s naším svědomím), protože naše světy se nevyhnutelně prolínají se světy druhých a díky postoji sebestřednosti budeme mít pocit, že právě my jsme ti, kteří mají na všechno právo a že právě naše názory jsou ty jediné správné, protože my jsme ti, kteří jsou středem celého vesmíru.

Vzpomínky na „plakátovou válku“ v Brně během sametové revoluce 1989

Pár narychlo sepsaných a neučesaných vzpomínek pro případné zájemce  …

V době sametové revoluce mi bylo 20 let a byl jsem studentem 4. ročníku VUT Brno. Protože jsem byl co do politiky vychováván cíleně, znal jsem kromě jiného i „Svobodnou Evropou“, „Hlas Ameriky“ a „Volá Londýn“ (exilové rozhlasové stanice - jeden z mála zdrojů pravdy v ČSSR …). Naučil jsem se trpělivě a průběžně přelaďovat na našem rádiu, abych se vyhnul rušičkám a slyšel, co tam komentátoři říkali - téměř jediný zdroj pravdy. V roce 1989 jsem se díky tomu orientoval a dělal si naději, že by se snad klec přeci jenom mohla rozbít a my vyletět na svobodu.

Vzpomínám si, jak jsme jeli jako studenti vlakem do školy do Brna v neděli večer po 17. listopadu. Už z domu jsem věděl, co se stalo v Praze na Národní třídě a tak ve vlaku už bylo téma k diskuzi jasné. Po příjezdu do Brna na kolejích se rozhlašovalo, že půjdeme na demonstraci na Svoboďák (Náměstí Svobody v Brně). Protože jsme měli nějaké informace o Praze, s trochou studu ale i strachu jsme si pod zimní bundy na záda nasoukali malé polštářky z našich postelí na kolejích, pro případ, že bychom se také setkali s pendreky. 

Měli jsme strach ? Ano, měli. Nikdo nevěděl, co se může stát. Komunistická policie mohla v podstatě cokoli. Bylo relativně snadné „vyrobit“ jakékoli obvinění, někoho do něčeho namočit. Trocha výslechů, trocha vyhrožování osobního i proti rodině a člověk začal měknout … To byl policejní stát.

Na náměstí byla úžasná atmosféra. Zpívali jsme, měli jsme zapálené svíčky. Celý svoboďák světélkoval malými plaménky naděje a tepla uprostřed chladného večera. Musím říct, že se mi sevřelo hrdlo (a asi jsem nebyl sám), když jsme začali pozorovat, jak se v každé výstupní uličce Svoboďáku objevila obrněná vozidla VB a policisté se štíty a přilbami … Ale po určitém čas (který se mi tehdy zdál opravdu hodně dlouhý …) se najednou jakoby zázrakem rozestoupili a nám se ulevilo. Naše naděje zase trochu vzrostla.

První týden po 17. listopadu 1989 jsme se sešli ještě ve škole a povídali si. Pamatuji si, jak se mě uvědomělí soudruzi studenti snažili přesvědčit, že jsem na scestí, když chci jít do revoluce s pofidérním „imperialistou Havlem - zaprodancem západu“. Že bych měl být vděčný komunistům za jejich péči a za blahobyt, který nám vyrobili … Ale já věděl své. Věděl jsem o komunistickém převratu v únoru 1948, věděl jsem o svinstvech v 50-tých letech, věděl jsem o mé babičce a dědovi, kteří dřeli, aby měli koloniál s potravinami v Hradci Králové a pak jim ho komunisti prostě ukradli (včetně celého domu). Věděl jsem o „měně“ a o tom, že co si poctivě babička a děda oddřeli a naspořili, to jim zmizelo, věděl jsem to tom, že můj strýc ani můj otec nemohli studovat, i když chtěli, protože byli „děti živnostníků“, věděl jsem, že děti mého strýce měli problémy, aby mohli studovat. Věděl jsem dost na to, abych svazákům nevěnoval pozornost a vložil své úsilí do revoluce, abychom mohli mít svobodu. Bylo to dobrodružné, byla v těch dnech velká nejistota, jak to dopadne, ale věřili jsme, že to dopadne dobře a něco jsme pro to dělali. A dopadlo to dobře, tedy alespoň v tom bodě, že se revoluce povedla a my opravdu získali svobodu. Ten pocit byl úžasný. Ale v tom nadšení a neznalosti věcí jsme byli naivní, že od nyní už to bude jenom dobré. Že už pro to nebudeme muset nic víc dělat, že to půjde „samo“. A to byl omyl. Ti prozíravější se snažili zdůrazňovat ideály a hodnoty, ale byli čím dál tím častěji okřikováni a umlčováni takovými, jako byl Václav Klaus a jeho neviditelná ruka trhu. A teď, po 29 letech ignorování hodnot a idejí jsme tam, kde jsme. Pouhých 29 let a jsme zase zpět, na prahu nesvobody. Tak doufám, že se snad z toho už někdo poučí, a tentokrát něco uděláme jinak.

V Brně krátce po 17. listopadu 1989 vypukla „Plakátová válka“:

další fotografie zde:  https://www.facebook.com/charakter.cloveka/posts/1378864635588612

Co byla „plakátová válka“ a proč ?

Mnozí lidé v té době byli zmatení, nevěděli, kde je pravda a komu věřit. Mnozí méně či více ještě věřili komunistům, nebo alespoň nedůvěřovali podezřelým „cizincům“, protože masivní komunistická propaganda prostě fungovala a působila (podobně jako dnes Babišovská), ať člověk chtěl nebo ne. Nikde se běžně v té době pravda psát nemohla. Vše bylo cenzurované: noviny, rádio, televize. Nebyl internet, nebyly mobilní telefony, nebyl kontakt se světem, snad jen přes výše uvedená rádia, propašované knihy a časopisy, eventuálně samizdat.

Jak „plakátová válka“ probíhala ?

Bylo potřeba co nejrychleji předat základní pravdy - „kdo je kdo“ a „kdo má jaké úmysly“. Nebyly běžně dostupné počítače, nebyly kopírky, jen vyjímečně cyklostyly a ty byly jenom na úřadech a ve firmách, jehličkové tiskárny většinou jen na školách a ve firmách, doma nevím, asi výjimečně. Jak tedy rychle množit informace ?

Na to doufám nikdy nezapomenu: desítky obětavých studentů, plných nadšení odhodlání a hrdosti - pocitu, že teď to jejich vlast opravdu potřebuje - si přivezli z domovů vodovky, tempery, pastelky, štětce, papíry a výroba začala. NON-STOP výroba plakátů na kolejích - přes celou noc - nespaly a vyráběly - většinou holky. Psalo se ručně, kreslilo se jednoduše. Stateční a odhodlaní kluci vyráželi kolem 4 - 5 hodiny do ranního Brna po skupinkách a vylepovali někdy ještě vlhké letáky na výlohy a do tramvají, aby pracující jedoucí na ranní směnu měli pravdivé informace. Když to zjistili komunisté, vyslali milicionáře, kteří se svými týmy také vyráželi ráno, strhávali studentské letáky a lepili tam svá uvědomělá prohlášení … (viz ukázka níže) a jejich varování před „revolucionáři“ (dnes je to dost podobné, mimochodem). Bylo to o tom, kdo dříve, kdo častěji, kdo rychleji a hlavně - kdo to nevzdá. To byla plakátová válka. Den za dnem, co za nocí. Bylo to nadšení, nasazení, hrdost a boj.

Příklad "uvědomělých" prohlášení svazáků:

Studenti také s herci vyráželi speciálními autobusy na vesnice, informovat spoluobčany o tom, jak se věci opravdu mají. Těch akcí bylo mnoho. Kdo mohl, ten se nějak zapojil a nějak se snažil. To tak zvané „zvonění klíčů“ se stalo určitým klišé, takže mám podezření, že mnozí z mladých generací si myslí (pokud si vůbec něco o tom myslí), že revoluce probíhala tak, že se sešli jednoho dne všichni svorně na Václaváku, zacinkali klíči a vše bylo hotové. Tak to nebylo. Ze začátku to bylo několik vyčerpávajících týdnů usilovného snažení, obav a strachů a obětování všeho, aby to snad dopadlo dobře. Mnoho jednání a vyjednávání. Nikdo neměl zkušenost. Učili jsme se za pochodu. Ale bylo to krásné.

Nenechme si vzít svobodu ! A pokud jí nám někdo chce vzít, musíme mu ukázat, že mu ji jen tak nedáme. Bojoval jsem tenkrát za sebe a za mé rodiče, kteří svůj produktivní věk prožili v komunismu. Teď budu zase bojovat za sebe, ale také za mé děti a jejich potomky, aby měli a neztratili to, co je tak velmi drahocenné - totiž svobodu.

Hlasování o lži

Ano, je pravda, že parlament může hlasovat o zrušení zákona gravitace, ale bez ohledu na výsledek jejich hlasování, zákon gravitace bude platit i nadále. 

Naprosto stejné je to i se zákonem pravdy. Bez ohledu na výsledky hlasování, pravda zůstává pravdou a lež lží. 

Nutno ale ještě zdůraznit, že lhaním se něco stane, něco se změní. Není to tak, že lež jen někdo vypustí a tím to skončí. Každá lež má svoje následky. Jak osobní, tak společenské. 

Šíření lži ve společnosti může mít fatální dopad na jednotlivce po celé další generace. 

Šíření lži jednotlivcem má fatální důsledky na něho samotného, protože z člověka ušlechtilého se vytváří jeho derivát, ruina, pozůstatek, protože s každou lží tato bytost popírá svoji vlastní existenci. Abychom mohli lhát druhým, musíme nejprve zalhat sami sobě.

Co se vlastně v nás děje, když jsme nečestní, když zapíráme pravdu ?

Zásadní podmínkou pro „vytvoření“ jakékoli nečestnosti směřující z nás ven je, že nejprve musíme zalhat sami sobě - dovnitř. Jak se to stane ? Jednoduše. Myšlenka se záměrem o nepravdě se musí nejprve objevit v naší mysli. Abychom ji mohli vypustit ven (anebo ji i nechat jenom zabydlit v nás, v naší mysli), musí nejprve projít kolem strážce, který hlídá její čestnost (čestnost jejího záměru). Pokud záměr není čestný, strážce spouští alarm. Tím strážcem je naše svědomí. Protože máme možnost se svobodně rozhodnout, máme tudíž i možnost ignorovat varování strážce, ale tady právě dochází k tomu, že ačkoli víme, že něco není správně, přesto se rozhodneme jinak. To je první zalhání - sobě samým. Abychom mohli oklamat druhé, musíme nejprve oklamat sami sebe. Což ovšem znamená tak trochu zapřít sama sebe. My přeci víme, že jsme, že existujeme. Ale v této fázi vlastně sami sobě namlouváme, že tak trochu sami neexistujeme. Dobrovolně vstupujeme do nesmírné pasti, které se říká iluze. Vypadá nevině, dokud nepochopíme její mechanismus a hlavně její následky.

Brýle na očích

Chcete-li přirovnání, můžeme si představit, že každý z nás nosíme brýle. Řekněme, ne dioptrické, ale ochranné, s čirými rovnými skly. Abychom provedli jakoukoli nečestnost (čin s nespravedlivým záměrem), musíme si to sami před sebou nejprve nějak skrýt, musíme nejprve nějak zařídit, že to, co vidíme, že dobré není (lež), musíme nejprve nějak zneviditelnit, abychom byli schopni jít dál. Nemůžeme přeci popřít sami sebe. Popření sebe sama je jeden z nejvíce devastujících činů, který přináší zpochybnění naší vlastní existence a tudíž ceny naší existence - sebehodnoty (odůvodnění, proč vůbec má cenu, abych existoval). A tak v rámci naší snahy nevidět, si na ochranné sklo nalepíme kus něčeho neprůzračného (nějakou nečistotu), abychom se na tu pravdu o naší lži nemuseli dívat. Sklápíme přeci oči, nebo se alespoň díváme jinam, ne ?

Ale ta nečistota sama ze skla neodpadne a není ani „selektivní inteligentní nečistotou“, která umí zakrýt právě jenom jeden vybraný předmět. Je to univerzální nečistota, která zůstává na skle a zneviditelňuje všechno další, co zůstává v jejím zorném úhlu. A pokud takto člověk pokračuje dál, nečistot na jeho skle přibývá a ten původně ostrý obraz věcí tak, jak opravdu jsou, se postupně mění stále více a více na obraz směsice iluzí a dokreslovaných míst, která nevidíme a vidět prostě nemůžeme, dokud neočistíme naše skla. Protože máme ale „pud“ vidět, instinkt „vidět“, máme velkou touhu „vidět“, pak, když to nejde přirozeně, alespoň si tam máme tendenci něco dokreslit - dle naší fantazie a přání.

Je to stejně naivní (ale zdaleka ne tak legrační), jako když pozorujeme pobaveně malé děti, které si hrají na schovávanou tak, že si zakryjí svoje vlastní oči a věří, že je lidé v jejich okolí přestali vidět.

Nejbolestivější jsou vždycky začátky. Jeden vězeň týraný během komunismu vzpomínal: „nejvíc při výslechu bolelo prvních 15 - 20 ran, pak už to začínalo být jedno.“ Schopnost adaptace nám mnohdy pomáhá přežít, ale mnohdy nám pomáhá i hynout (viz princip „Syndrom uvařené žáby“). Po prvních zapřeních náš cit postupně otupuje, hlas našeho svědomí je slyšet slaběji. Není to tím, že by hlas mluvil tišeji, ale my sami si zavíráme uši, abychom ho neslyšeli, takže sami v sobě vyrábíme stále větší duchovní hluchotu. Zavíráme naše oči před pravdou a vyrábíme si naši duchovní slepotu.

Jak potom můžeme mít zdravou sebedůvěru, zdravé mínění o nás samých? Jak můžeme mít ze sebe samých zdravou a upřímnou radost? Pokud volíme „zneviditelnění“, naše hodnota v našich vlastních očích klesá, což nemáme rádi, toho se bojíme. Začíná boj o kompenzaci narušeného sebevědomí.

A tak začíná začarovaný kruh - kruh „prokletí“, ze kterého se velmi špatně vystupuje. Abych to vysvětlil parafrází, kterou jsem z legrace vytvořil před mnoha lety: „Pokud ztratíme rozum, už v nás pak nezbývá nic jiného, co by nám řeklo, že jsme ho ztratili“.

Pravda z dlouhodobého hlediska vždy vítězí. Pravda má vždy větší sílu než lež. Pravdu nemůžeme zničit, protože existuje sama o sobě. Naopak lež bude dříve či později odhalena. Pravda je jedním ze základních principů, na kterých je postavena naše existence. Byli jsme stvořeni na základě pravdy. Máme jenom dvě možnosti, co s pravdou můžeme dělat. Buď ji vyhledávat, učit se ji, přijímat ji, žít podle ní a obhajovat ji, nebo ji ignorovat, potlačovat, zamlžovat, překrucovat a popírat, ale nikdy ji nemůžeme zničit.

Citace z článku  "Respektování pravdy a Iluze"   http://charaktercloveka.cz/?post=91

Proč ztrácíme svobodu a demokracii ?

Společně pozorujeme, jak rychle (nejen v České republice, ale i v dalších státech světa) je narušována standardní demokracie, je potlačována občanská svoboda a narůstá tendence nastolovat autokratické režimy. 

Tyto změny se šíří plíživě, ale přitom velmi vytrvale a s velkou silou. Trochu to může připomínat prorůstání rakoviny zdravou tkání. 

Naneštěstí, je tu nepochopitelně velké množství našich spoluobčanů, kteří tyto změny zatím stále nevidí, nebo je nepovažují za důležité. Proč se toto děje ? Kde mají tyto změny své skutečné příčiny ? Někdo věří, že to lze zvrátit změnou politiky, ale to je hluboký omyl. Skutečná příčina je umístěna mnohem hlouběji - v nás samotných, v každém z nás. Občas se v této souvislosti hovoří také o krizi hodnot. Co jsou tedy osobní a společenské hodnoty a jak souvisí s nástupem autokratických režimů ?

Naše osobní životní hodnoty jsou to (stručně řečeno), na čem každému z nás nejvíce záleží, čeho si nejvíce ceníme, co je pro nás nejdůležitější a čemu jsme ochotni nejvíce obětovat (nejvíce upřednostnit na úkor něčeho jiného).

Pro někoho je nejvyšší prioritou jídlo, pro jiného rychlé auto, hezké oblečení nebo pěstování kytiček. Někdo stráví svůj život prací do úmoru, někdo lenošením. Někdo před televizí, někdo pitím piva, někdo vkládá maximum úsilí a prostředků do své rodiny, někdo do hudby a někdo zase do svého Harleye. Někdo podvoluje cokoliv tomu, aby získal bohatství, moc nebo slávu. Každý jsme jiný a pro každého je nejdůležitější něco jiného, což teoreticky nevadí, protože se alespoň na základě různorodosti vzájemně můžeme rozvíjet a vzájemně si obohacovat ten „náš“ osobní svět, tu realitu, kterou si každý vnímáme po svém.

Nicméně při těch všech našich osobních individuálních hodnotách ještě chceme všichni žít i ve společnosti, která nám poskytuje celou řadu výrazných služeb a vymožeností určených „pro všechny“, ať je to již jen obyčejná možnost jít si do obchodu koupit potraviny a oblečení, nebo zajišťování funkční armády, policie, zdravotnictví, vzdělávání atd. Na společnosti jsme všichni závislí, a tak do ní vstupujeme znovu a znovu s každou další naší potřebou, kterou nemůžeme pokrýt sami. Děláme to tak automaticky, že si ani možná neuvědomujeme, co vše pro nás společnost dělá.

Kdybychom se každý věnoval jen svým vlastním hodnotám (prioritám), byli bychom společností deseti miliónů izolovaných sobců, zabývajících se jen a jen sami s sebou a společnost jako taková by neexistovala. Za takových okolností bychom nebyli schopni „společnost“ vytvořit ( = sdílet něco „společně“). Naštěstí je zde určité množství lidí dobrosrdečných, čestných, přejících, obětavých, svědomitých, kteří někde, často velmi potichu, v tom nejvzdálenějším koutku společnosti někde slouží a pomáhají těm, kteří se nemají tak dobře, jako se máme my. Takovíto lidé jsou skutečným tmelem společnosti. Protože ale „my“ všichni jsme a chceme být součástí tohoto společenství, musíme se na něčem sjednotit, na nějakých základních pravidlech, abychom byli schopni vůbec vedle sebe žít, neřku-li mezi sebou nějak komunikovat, spolupracovat a vstupovat do mnoha různých osobních vztahů. Na úřadu vstupujeme do interakce s úředníkem. Podobně s prodavači, sousedy, policií, právníky, obchodníky, lékaři, učiteli … zkrátka s každým, koho právě potkáme. A od těchto všech svých bližních automaticky očekáváme (snad) dvě základní vlastnosti: čestnost a laskavost - není nám to snad příjemné, když s námi tak někdo jedná ?

Naneštěstí, díky přirozenému sklonu k egocentrismu (více mě zajímá co „já“, než co „druzí“), máme tendenci vytvářet asymetrii v našich očekáváních: MY očekáváme, že „ti druzí“ pro nás budou dělat to nejlepší, ale někdy možná zapomínáme na to, že „MY“ jsme zároveň „ti druzí“ pro ty druhé …

Někdy je to ale ještě horší: někteří již očekávají, že druhá strana nechce jednat čestně, chce například úplatek, protože i oni chtějí úplatek někde jinde. Jsou přesvědčeni, že oni (z nějakého důvodu) mají „právo“ na privilegium na úřadě, mají právo na nadřazenost, že jsou důležitější než ostatní, a to je opravňuje k tomu, aby po úředníkovi požadovali výjimku. To jsou sice také SPOLEČNÉ hodnoty, ale tyto hodnoty NEVEDOU k všeobecné prosperitě společnosti jako celku, protože jsou negativní a destruktivní.

Krize naší společnosti nespočívá v krizi finanční, ani v globálním oteplování, ani v migrantech, ale spočívá v opuštění společných hodnot (těch pozitivních, konstruktivních). Z toho pak vyplývá rozvrat našeho nitra a našeho charakteru. A tak se naše společnost mění na stále větší stádo egocentriků, kteří jen očekávají to nejlepší od těch druhých, ale nejsou zároveň ochotní poskytnout to nejlepší „těm druhým“.

„Já mám právo“, „já mám pravdu“, „na mě musíte brát ohled“ - toto jsou oblíbené výroky dnešní doby. Málo kdy je ale slyšet, že kromě práva máme i povinnost, kromě svobody i zodpovědnost a kromě zábavy se potřebujeme i vzdělávat. Někteří stále více vykřikují, že všechno je relativní, tudíž i pravda, přičemž jaksi již nikdo nepostřehl, že „pravda“ není „názor“. Každý může mít svůj názor, ale každý nemůže mít svoji pravdu. Pravda je totiž jenom jedna: to, jak věci opravdu jsou. Pokud jsem jel v obci rychlostí 60 km/hod, tak toto je pravda, je to fakt, je to tak. Když mě zastaví policie, přidržím se pravdy a zůstanu čestný ? Názorů každý může mít nekonečně mnoho a v nich se samozřejmě můžeme lišit, ale nezaměňujme to s pravdou ! Pravda je jenom jedna a osobní čest je také jenom jedna. Jako komunita sobců sice můžeme „existovat“, ale nemůžeme „prosperovat“, alespoň ne jako celek, možná jen jako vybrané skupiny těch privilegovaných.

Díky tomu, že jsme nuceni (ať již méně či více často) opustit „náš“ osobní svět a vejít do světa společnosti, většinou očekáváme od druhých čestnost, poctivost a laskavost. To jsou ale charakterové vlastnosti, které vyplývají ze dvou základních životních hodnot: z respektování pravdy a lásky.

Nutno si uvědomit, že pravda a láska jsou hodnoty základní, funkční, nutné a nezbytné - takové, bez kterých společnost NEMŮŽE existovat rozumně, harmonicky a celkově prosperujícím způsobem. Z toho ovšem vyplývá, že kromě těch hodnot našich soukromých (které mohou být teoreticky jakékoliv), pokud chceme být součástí nějaké společnosti, která má fungovat, máme zodpovědnost přijmout a do jisté míry nadřadit hodnoty společné hodnotám našim osobním, protože hodnoty společné umožnují, abychom my všichni mohli být součástí takové společnosti, přijímat její výhody, ale také, abychom ji našim životem pomáhali vytvářet a rozvíjet, nikoli rozvracet a deformovat. Potřebujeme se dohodnout na SPOLEČNÝCH HODNOTÁCH, tedy na něčem, co už není jenom „moje“, ale co je „naše“. Velká část společných hodnot je vymáhána hrozbou trestního práva. Částečně i pravda, možná trochu i láska. Jedna věc ale je, co na nás působí z venku (tlak zákonů a případných trestů) a druhá věc je, co se odehrává v našich myslích a našich srdcích. Tam zákon nemůže, ale na druhou stranu, toto je teprve to místo, kde naše skutečná společnost opravdu vzniká.

Současný konzumní sobecký způsob života však tento koncept zdravé společnosti zcela vyprazdňuje a rozkládá - „já si chci žít tak, jak chci já - mám na to právo - a někdo druhý ať se stará o zbytek mých vymožeností“. „Já“ je důležitější než „my“. Je to hluboká iluze, ve které naneštěstí žije stále více lidí. Jak jsme k tomu dospěli ? Ztrátou porozumění a uplatňování těch základních pozitivních hodnot, jejich nařeďováním, zamlžováním, zkreslováním. Ti, kteří nadávají druhým, že jsou „pravdoláskaři“, naneštěstí pravděpodobně pravdy a lásky zažili ve svých vlastních životech jen velmi málo, takže nerozumí tomu, že právě toto jsou dva základní pilíře společnosti, na kterých společnost buď stojí, nebo padá. Nevědí, co to je, nebo možná naopak vědí, a díky tomu mají pocit ohrožení svého panství zvaného zoufalství. Abychom mohli fungovat jako společnost (nejen jako skupina individualistů), musíme změnit náš postoj, vykořenit náš hluboký falešný návyk, že společnost musí sloužit jenom nám, a vypěstovat nový návyk, že také my musíme sloužit společnosti, a to minimálně tím, že přijmeme zodpovědnost za dvě základní společné hodnoty.

Chceme-li výhody společenství, musíme do tohoto společenství přispět více než jen placením našich daní.

Mimochodem: možná, kdybychom si mohli být jistí, že naše daně jsou používány čestně a moudře (nikoli zneužívány), možná bychom daně platili více radostně a s menší snahou podvádět, ale to už jsme opět u těch společných hodnot …

Naše skutečná nejvyšší životní hodnota se pozná podle toho, jak se rozhodujeme v jednotlivých situacích. Příklad: představme si, že o sobě veřejně deklarujeme, že osobní čest je pro nás základní důležitá hodnota. Zároveň se nám ale třeba líbí krásná rychlá auta a dostaneme se do situace, kdybychom takové jedno vysněné auto mohl mít (nebo alespoň používat), ale za podmínky, že budeme nečestní (i když by na to nikdo nepřišel). To, jak se nakonec rozhodneme, jasně ukáže, jaká hodnota je pro nás skutečně vyšší neboli po čem více toužíme svým srdcem (svým vnitřkem, nitrem, svojí duší, svým já). Pořídíme-li si tedy nakonec to krásné auto, naše vyšší hodnota je to krásné auto, nikoli naše čest. Rozhodneme-li se ale za těchto podmínek auto nepořídit, ukazujeme, že naše vyšší hodnota je osobní čest.

Jedna věc je, co nosíme ve své mysli (že víme, co bychom měli/chtěli), ale jiná věc může být, co nosíme ve svém srdci - to po čem opravdu nejvíce toužíme, kde nakonec opravdu skončíme - to je naše skutečná hodnota, která řídí naše životy.

Komunismus se u nás v roce 1989 zhroutil k překvapení mnohých relativně snadno, i když zvenku naháněl hrůzu a jevil se robustně. Bylo to proto, že uvnitř byl nefunkční a prohnilý. My nyní prožíváme něco podobného. 29 let jsme žili v iluzi, že máme svobodu a demokracii (pevnou a stabilní), ale starali jsme se hlavně jen každý sám o sebe a málokdo si uvědomoval, že vnitřek je vyhnilý - nebyly respektovány základní společné funkční hodnoty - pravda a láska. Právě díky tomuto stavu nyní tak neuvěřitelně rychle ztrácíme svobodu a demokracii. Není na čem stavět, není se o co opřít, lid je demoralizovaný. Deset psychopatů proti deseti miliónům morálně zdravých jedinců by nezmohlo nic, vůbec nic. Byli by rychle a snadno vyvrženi. Nikdo by neváhal. Ale ten samý počet psychopatů, který bude mít k dispozici značnou část společnosti, má již velké možnosti, jak manipulovat a jak se uchytit.

Proč tedy ztrácíme svobodu a demokracii ? Protože se jí většinově neumíme zastat, nechápeme její podstatu, nerozumíme ji, neumíme ji rozlišit a nebereme na sebe zodpovědnost, která je k tomu nezbytná.

Skutečná svoboda a dobrá demokracie vyplývá z přijmutí a žití podle dvou hodnot - podle pravdy a lásky.

Vyjměte pravdu nebo lásku z jakéhokoli společenství lidských bytostí a vždy nastane kolize. Bez těchto dvou hodnot nic nemůže dlouhodobě fungovat. A svoboda a demokracie zmizí.

Můžete také udělat opak: zvolte si jakýkoli společenský problém, se kterým se potýkáme a zamyslete se, jestli by se nevyřešil tím, kdyby všichni zainteresovaní respektovali pravdu a lásku.

Kde chybí pravda, přichází zmatek. Zmatek je prostor pro rozšiřující se zlo. Zlo potlačuje svobodu. Bez svobody ale nemůže existovat demokracie.

Aby se pravda nestala fanatismem, radikalismem nebo jakýmkoliv jiným nehezkým -ismem, musí chodit stále ruku v ruce s pravou láskou.

Toto období je výzvou pro každého z nás. Svět se pravděpodobně i nadále bude stále více štěpit na dobro a zlo, na spravedlnost a nespravedlnost. Nakonec se může stát, že již nezbude „neutrální“ území pro občany typu „jemitojedno“ a každý z nás se budeme muset rozhodnout, na kterou stranu se dáme. Na kterou stranu se dáte vy ?